Se zpěvákem populárních havlíčkobrodských hardcoristů Hrabošem o tom co bylo, ale hlavně co bude.
V létě 91 vyšlo Našrotu LP "Destructive Tour" a od té doby víceméně ticho po pěšině...
No, ticho po pěšině - začali jsme dělat na novým programu a hráli jsme v Rakousku a ve Švýcarsku, což pro nás byla dobrá zkušenost. Hraje se tam skvěle. Na rozdíl od nás tam lidi choděj poslouchat muziku a ne se jen zpíjet. Jsou nesmírně tolerantní, je jim fuk, co hraješ za styl, ale musíš hrát na plný pecky. Koncert nemůžeš odehrát na 100 procent, ale na 150. Jak něco odflákneš, ty lidi to poznaj.
Změnili jste obsazení, v němž Našrot působil od úplných prvopočátků - jakou to mělo příčinu?
Tkví to v tom, že náš novej program nejenže je stylově odlišnej od starýho, ale i v tom, že je hudebně náročnější. Já jsem klasickej typ kytarovýho beglajťáka a prostě jsem už nestíhal zároveň hrát na kytaru a zpívat, navíc v angličtině, což je taky dost podstatná změna oproti dřívějšku. Navíc jaro 92 mě našlo v největší opilecký krizi, jakou jsem kdy měl. S našim bejvalym manažérem Žvatlou jsme se normálně chtěli zahubit alkoholem... Byla to síla.
Měl příchod nového kytaristy Tomáše "Ceemeka" Hájka vliv na výraznou stylovou metamorfózu, kterou soubor prodělal?
Měl. Ceemek má metalovou školu a na těch skladbách, i když byly třeba hotový před jeho příchodem (léto 92), to je znát.
Má Ceemek možnost nějak zasahovat do image a celkový filosofie kapely, léta vytvářené trojicí Hraboš - Martha - Vodník?
Image i filozofie týhle skupiny byla jasná od začátku. Všichni jsme byli a stále jsme pobudové. Změna stylu není zas tak radikální, aby se na lidech něco měnilo a Ceemek to asi chápe. Za tu dobu, co s námi pije, se přeobrodil z docela slušnýho a nenápadnýho kluka na docela slušnýho a nenápadnýho pobudu.
Stále více se vzdalujete z hardcorového revíru, jak to vaše staré publikum nese?
No to je právě ono. Čuměj jako puci. Přitom HC není jen to, aby se to drhlo na 64tiny a řvaly texty proti všem ismům co existujou. Podle mě je HC to, když po koncertě lezeš z pódia po čtyrech. Maximum energie, ale ta není jen v rychlosti. Osobně si myslím, že naše koncerty pořád patřej k nejdivočejším u nás. Jenomže fandové vyžadujou přesnou pevnou linii, a to je jako obojek. Víš, je hrozně těžký hrát jednu skladbu 150 let jako Rolling Stones a bejt při tom fantastickej. My jsme hráli čtyři roky to samý a tu změnu potřebovali jako sůl. Energie ale zůstala.
S kterou hudebněsociální subkulturou či okruhem skupin v současnosti cítíte největší sounáležitost?
Snad proto, že jsme z Havlíčkova Brodu, s jinejma kapelama kromě těch brodskejch moc nepečeme. Mně je úplně jedno s kym piju - může to bejt Amrit, Wunsch nebo Hošek, prostě kdokoli. A co se týče těch subkultur, nikdy jsme neměli vyhraněný publikum, byli jsme taková kapela pro vožungry. Taky bychom si přáli, aby na nás chodily holky tak jako na Wanastowky a Lucii a mávaly na nás spodním prádlem. Nakonec v rock"n"rollu nikdy nešlo o víc než o zvlhlý kalhotky. Jenomže na nás choděj jenom samý zjevy. V posranejch slipech.
Kdybys měl podat stručnou definici dnešního Našrotu zněla by...
Nemám rád definice. Je to něco omezujícího, hnusně obecnýho, nehledícího na nuance. A ty nuance jsou daleko zábavnější... Běž na koncert Našrotu a udělej si tu definici pojebanou sám.
Ruku na srdce: je současná tvář jen a jen výsledkem při rozeného vývoje kapely? Nepodepsalo se na ní do určité míry i to, co v poslední době posloucháte?
Beru to tak i tak. Zlepšila se instrumentální dovednost a to se musí někde objevit. A kdo tvrdí, že není ovlivněnej tím, co poslouchá, je prachsprostej lhář. My začínali jako fandové Dead Kennedy"s a Who ale mastili jsme si to po svým. Teď posloucháme Fajťáky, Ministry a Soundgarden, ale zase si myslím, že si to děláme tak nějak po svým.
Přešli jste k anglickému zpěvu. Znamená to, že míříte za domácí humna, anebo to bylo vynuceno rapidní změnou orientace?
Řekněme, že těch pár koncertů venku ročně lze brát v potaz. Ale spíš je to vynucený naší současnou muzikou, líp je to do ní sedne. Velký zázraky se ale ode mne nedaj čekat. V tomhle programu se teprve učím ty texty psát.
Není to tak dlouho, co jsi mi říkal, že se druhou desku chystáte nahrávat ve Švýcarsku. Ještě to platí?
To byla záležitost našeho drahýho Žvatly. Samozřejmě z toho sešlo a já byl za blbce. Momentálně jsme v jednání s jednou nezávislou firmou. (Poznámka autora: Pokud jsou moje informace správné, měla se deska, o které je řeč, nahrávat ve studiu Momo Rossela z Nimal, pod producentským dozorem G. "Dizzi" Riedera - bubeníka Basta! či Half Japanese.)