Rozhovor s Hrabošem pro "Nový prostor" 63/2001

"Budliky, budliky, šlohnu ti knedliky"

Představ si, že hledáš vážnou známost prostřednictvím nějaké seznamky v časopise, jak by ses charakterizoval? Co bys uvedl, aby to na nějakou kočku zabralo?

Vážnou známost bych prostřednictvím seznamky nikdy nehledal. Holky balím náhodně, face to face, okecávando grando atd. Hlavně, kdybych se měl pravdivě popsat, asi bych nebyl moc dobrá partie. Jedna dívka mi řekla, že vypadám jako velkej, zhulenej, flegmatickej kocour. A to ještě ve vzduchu viselo slůvko "línej", čímž by mě popsala dokonale. Takže pracuju spíš v terénu než prostřednictvím inzerce.

Jsi mimo jiné znám svou básnickou minulostí, jak ses k poezii dostal, dokážeš si vzpomenout na svoji první báseň?

Na první báseň si asi nevzpomenu, ale určitě to musela bejt pěkná kravina. Někdy v šestnácti jsem si přečet od Kerouaca Na cestě, a kamarád mi řekl, že bysme taky měli začít psát básně, jako některý hrdinové tý knížky. Je fakt, že do tý doby jsem poezii nesnášel, ve škole jsme byli vždycky nucený naučit se nazpaměť nějakou režimní blbost, ale ta knížka mi to hodila někam jinam. Navíc jsem už tehdy znal některý rockový texty. Nicméně neměl jsem vůbec žádnou představu jak napsat takovou poezii, která by bavila i mě samotnýho. Nakonec za mě ty básničky napsaly puberta a týnejdžrovský léta. Nic moc zvláštního to nebylo. Ten možný otisk klíče jak to dělat přišel později, když jsem začal poslouchat český folkaře - Mertu, Třešňáka, Hutku a nakonec i Mišíka & Etc.

Přiznám se, že já znám hlavně tvoji muzikantskou minulost, můžeš mi tedy přiblížit, kolem čeho se točí téma tvých básní?

Existujou dva sborníky mejch textů z 80.let, Bujaré výlety perverzní pomazánky a Intim sprej, takže tam je možno ty témata najít. Většinou se to týkalo hospody a pití, balení holek, rozchodů s holkama, následných chvil samoty, depresí, rozjímání, úletů, nasranosti, absurdit života a smrti. Za svoji nejlepší věc ale považuji 40-stránkovou báseň Pokusné stavy šílenství, která je esencí všeho, čím jsem do doby jejího napsání v životě načichl.

V předchozí knize "Viděno Sudem" se na závěr omlouváš za gramatické a syntaktické odchylky od běžného úzu, které způsobilo zranění hlavy, když jsi se střetl s vesmírným chapadlounem ze souhvězdí Pštrosa. Nemělo to trvalejší následky?

Ne. Vesmírnej chapadloun ze souhvězdí Pštrosa je veskrze blbé stvoření, na které stačí udělat jen "budliky, budliky, šlohnu ti knedliky!" a ono potupně nastrká svoje chapadla do písku a dělá mrtvolu. Bohužel, než jsem na tenhle obranný rým přišel, stačilo mi povraždit skoro půlku posádky.

"Viděno Sudem" je kniha o štamgastech pražské vinárny U Sudu, kteří celý měsíc čumí na mistrovství světa ve fotbale. To si se inspiroval svými jinošskými léty, kdy si fotbal sám hrával nebo tím krásným "barovým fotbalismem", kdy ví každý v lokále o fotbalu úplně všechno?

Má jinošská léta s Viděno Sudem nemají nic společného. Byl jsem zarputilej a ctižádostivej fotbalista, kterej snil o tom, že jednou bude prohánět merunu za FC Liverpool. Pak mi rychle došlo, že v Havlíčkově Brodě choděj lovci talentů lovit spíš na hokej, než na fotbal, kterej v tom městě nikdy žádnou díru do světa neudělal. Takže jsem to zabalil a vyměnil mičudu za kytaru. A s tím samozřejmě přišlo i vysedávání po hospodách. Na fotbal jsem ale nezanevřel a dál nadšeně sledoval všechny možné zápasy (hlavně MS, ME, zápasy reprezentace a finále evropskejch pohárů) a dodnes si rekreačně fotbal rád i zahraju. Výraz "barový fotbalismus" vznikl právě při jízdě autobusem na jeden z fotbálků. Už ani nevím jestli ho vymyslel hudební publicista -rdd- nebo já.

Na začátku novinky "Mimo Sud" vyjde najevo, že knihu už před tebou napsal Et Blah Blah Blah, marťanský spisovatel z planety Umbar v systému Alfa Centauri. Vysvětli nám, jak to vlastně bylo?

Et Blah Blah Blah napsal knihu o třech vinárenskejch lemtalech na vzdálené planetě Zemi v naivní představě, že taková souhra náhod, aby skutečně existovali a prožili příběh tak jak ho napsal, je prostě vyloučená. Měl smůlu a vůbec se mu nedivím, že byl z toho paf. Kdybys v podroušeném stavu potkal svoje vlastní literární postavy v baru, od kterého by měly být vzdálené nejméně 4,5 světelného roku, taky by to s tebou fláklo.

Uvažuješ o nějaké další spolupráci s Et Blah Blah Blahem?

Těžko. Poslední zprávy o něm jsou ze 24.století. Prej dává dohromady knížku s nějakým ňujorským taxikářem, kterej si říká Corben Dallas. A ta knížka má pracovní název Pátá elementka, takže nevím, nevím.

"Mimo Sud" je velice zvláštní kniha. Připadá mi chvílemi jako soubor povídek, sci-fi, autobiografie, napínavá barová studie. Vytváříš docela nový druh literatury. O čem vlastně "Mimo Sud" je?

Lapidárně řečeno je Mimo Sud o vinárenskejch huličích, jimž se do rukou dostanou důkazy o existenci dávno ztraceného zlatého pokladu a oni se rozhodnou ho hledat. Už toto samotné rozhodnutí je velmi revoluční, neboť pro pravého štamgasta, který opustí důvěrně známé prostředí své oblíbené nálevny, je každý krok v onom neznámém a krutém světě vně podniku tou nejhrůzostrašnější a nejděsivější noční můrou. Ale oni všechny nástrahy zdárně překonají a pomocí různých trhlin v časoprostorovém kontinuu cestují sem a tam nejen po Zemi, ale i po celém vesmíru.

Rocker H. v knize zastupuje skutečného rockera Hraboše, který odpovídá na mé otázky. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Skoro žádnej. Je to stejnej flegmatickej bambula s nadšením pro fotbal jako já. Taky fandí Argentině. Občas je elegantní, občas mu to zapaluje, občas je trochu vychcanej a občas udělá kardinální botu. Holky a grunge se mu taky líbej a dva, dva, bílá, led (velký vinný střik - pozn. autora) pije taky jako já. Jenom jsem neprocestoval takovej lán světa jako von. No řekni, kolik znáš chlápků, kterým se poštěstí zmastit se v baru Umbar na planetě Umbar systému Alfa Centauri? Dali by se spočítat na prstech jedný ruky.

Souběžně s knihou byl vydán v limitované edici 100 kusů "Original Book Soundtrack", obsahující skladby převážně rockových skupin. Podle čeho jsi skladby vybíral a jak tě vůbec něco takového napadlo?

Ta limitovaná edice je takovej můj dárek kamarádům, který si tu knížku koupěj, ale zároveň  je to i rarita, protože Viděno Sudem a Mimo Sud jsou první beletristický knížky, ke kterejm je udělanej soundtrack. To si myslím zatím nikde na světě neexistuje. Výběr písniček a kapel je podmíněnej tím, že se o nich prostě píše v knize. Proto doporučuju nejdřív si přečíst knížku a pak si pustit soundtrack, protože to se pak člověku vybaví přesně ty okamžiky, ve kterejch se s těma kapelama v knize setkal, a ten nesmyslnej výběr hned pochopí. A jak mě to napadlo? Jsem přece rocker, v obou knihách se to narážkama na rock jen hemží, tak proč ne.

V klubu Šuplík na Žižkově jsi pořádal čtení své knihy, probíhala podobná setkání ještě jinde a jak takový večer se čtením vypadá?

Abych se přiznal, tahle čtení mě moc nebaví, vládně na nich taková přeintelektualizovaná atmosféra.  Umělec - tvůrce rozvláčnými gesty otáčí listy své knihy a vemlouvavým hlasem se snaží bodovat u přítomných rozechvělých studentek. Hergot, teď mě napadá, že já vlastně nikdy na žádným čtení někoho jinýho nebyl! No, ale nějak takhle si to představuju. Já se snažím udělat to víc multimediálně. Pamatuju si čtení Viděno Sudem v Liberci - tam jsem čet, pouštěl soundtrack, hrál na kytaru, fungoval tam normální dialog mezi mnou a publikem. Ve vinárně U sudu jsem to zase pojal jinak. DJ Mucho tam míchal na gramcích, tak jsem se s ním domluvil a pustil si tam od kámoše počítačově udělanej hip hopovej základ a do toho jsem rapoval úryvek z knihy Mimo Sud. Takhle si představuju čtení, při kterým posluchač neusne, protože neví, co ho čeká. Je teda fakt, že jednou jsem to přehnal a hustil mezi čtením do lidí Rage Against The Machine a Motörhead. Oni to nějak neskousli a půlka odešla.

Během života jsi vystřídal řadu zaměstnání, byl jsi mimo jiné horníkem, stánkovým prodejcem knih, závozníkem. Na jaké nejraději vzpomínáš, co ti nejvíce vyhovovalo?

Asi práce na seriálu "Bigbít", neboť to bylo spojení příjemného s užitečným, navíc jsem se pohyboval na známém území a i když to byla dost makačka, moc mě to bavilo. Pak se mi taky líbil stánkovej prodej knih - to bys nevěřil, jak se na to skvěle daly balit holky. Horníkem jsem byl z přinucení - to bylo ještě za bolševika a já se potřeboval nějak vyhnout vojně, respektive jsem bojoval o pětiměsíční voj. službu. Tehdy to jinak nešlo než makat v dole. Ale zase mi to přineslo jedno z mejch nejšťastnějších období. Díky dolům jsem léta 1984 - 86 prožil v Liberci a to byla solidní jízda. Práce byla pouze prostředkem k vydělání peněz, který se pak mohly prokalit po hospodách a bytovejch mejdanech. Joj, ty krásný liberecký baby! Ten závozník byl taky účelovej - v r. 1987 jsem přišel do Prahy a jediná šance, jak získat byt, znamenalo jít dělat na OPBH. Takovou pikantností možná bylo, že jsme nějakou dobu závozničili společně s nynějším DJ  Trávou, tehdy ovšem zarputilým punkerem a hácéčkářem.

Nový Prostor pomáhá lidem v těžkých životních situacích stavět se znovu na nohy díky vlastní vůli, a oni prodávají tento časopis. Ocitl si se někdy v takové situaci, kdy by ti práce prodejce Nového Prostoru pomohla?

Nevím. Měl jsem svý chlastací období v roce 1992, kdy jsem vnímal svět jen přes láhev rumu a po pravdě řečeno, ani si z něj moc nepamatuju. To období mám v mlze a občas z něj vyjedou jenom nějaký ťuky. Hrál jsem na španělu Doors za chlast a lidi říkali, že to bylo hodně autentický, že prej zpívám jako Jim. Ten dodatek "jako v posledním tažení" si už ale nechávali pro sebe. V tý době jsem taky hodně ulítával na skvělý videohře Arkanoid-Taito. Hodils do ní dvojku a kdyžs to uměl mohls hrát třeba dvě hodiny. Chodil jsem v tý době s nějakou holkou a nikdy jsem se nedozvěděl jak vypadá za střízliva, poněvadž, jsem byl pořád jak dělo. Ten prodej knih mě z tý krize dostal. Už devět let piju jen víno a občas, když mě bolí žaludek, tak si dám panáka fernetu. Hulení trávy a občasnej trip nebo XTC vůbec nepovažuju za něco, co by mi nějak zvlášť mělo škodit. Tvrdej chlast a pivo odmítám - sou to agresivní drogy, který než tě zabijou, tak ti eště stačej totálně vypatlat palici. Nicméně abych se vrátil k tvý otázce, zatím jsem se v roli bezdomovce neoctl, ale připouštím, že v dnešním světě rychlejch změn se může stát cokoliv.

Od roku 1995 jsi úzce spolupracoval s Českou televizí na dok. seriálu "Bigbít", v titulcích jsi uveden pod tajuplným oborem "výzkum a archiv". O co vlastně šlo?

O seriálu "Bigbít" jsem už naznačil, že to bylo zaměstnání, který mi přirostlo k srdci. Sháněl jsem a popisoval veškerý archivní materiály - fotky, plakáty, videa, klipy, němý 8mm filmy, kazety, magnetofonový pásky, prostě cokoli. Vím, že na celej seriál bylo nashromážděno na 300 hodin hejbacích archivních materiálů a nasnímáno asi 15 000 fotek. Výsledek je takovej, jakej vidíš na ČT. Bohužel občas se nám dostaly do rukou nový fakta v době, kdy byl celej díl už uzavřenej, takže některý údaje v seriálu už neplatěj, ale jinak si myslím, že svůj účel - ukázat obraz doby a v ní zasazený osudy rockovejch hudebníků - docela splnil.

V knize "Viděno Sudem" přirovnáváš práci na Bigbítu dokonalé deformaci paměti. To je to vážně takový nápor na mozek?

To bys koukal! Já jsem na začátku samozřejmě nebyl tak doslova pole neorané, ty základní fakta u dějin českýho bigbítu jsem znal, ale různý detaily, datumy, roky, kdy se co stalo, historie a sestavy kapel plus všechno, co obsahuje náš archiv, to jsem si musel pamatovat. Protože jakmile režiséři potřebovali nějakou informaci nebo archivní materiál, musel jsem jim ty věci v co nejkratším čase sehnat. Takže jsem byl schopen z fleku odpovědět třeba kdy byla premiéra pořadu Zabíjačka od Extempore, ale jméno člověka, kterýho bys mi představil v baru, bych už za vteřinu zapomněl.

Jak to všechno stíháš, být stálým zákazníkem vinárny U Sudu, psát knížky, zkoušet a hrát s Našrot, cestovat vesmírem.

Používám nejnovější poznatky z oblasti biotechnologie a kvantové fyziky. To znamená, že jsem se nechal naklonovat a k cestování používám časoprostorovejch dveří. Možná, že ten chlápek, se kterým se teď bavíš, ani nejsem já, ale nějakej můj klon. Hej, no jasně, já jsem Hrabošův klon! Ať žiju! A ať jde ten degen originál už konečně do kytek! Prudí tu fakt dlouho! Hraboší klony všech zemí světa, spojte se!

.Dobře, dobře, pojďme radši k Našrot. Nové album "The Mirror & The Mask" je charakterizováno jako cesta z newyorskýho hard coru přes vlivy funku a acid jazzu až k arabské hudbě. Do jiných stylů jste se pustili na předchozím albu, jak to přijali fanoušci?

Máme pár fanoušků, který určitý změny našeho stylu reflektují a vědí, že tímhle způsobem organismus zvanej Našrot prostě funguje. Já vím, že je jednodušší držet se osvědčenýho modelu a pořád dokola opakovat stejný klišé. Jen aby se to, nedej bože, moc nelišilo od předchozí desky, když se nám tak hezky prodávala! To by mě nebavilo. Baví mě hledat nový cesty, baví mě poslouchat lidi, jak říkaj - tohle, že je novej Našrot, no nekecej! Navíc my, i kdybychom se drželi základního pravidla šoubyzu - "nic novýho nerozjíždět", stejně bychom se nedostali tam, kde jsou dnes Tři Sestry nebo Wanastowi vjecy. Už tehdy na tom pomyslným startu na začátku 90.let, byly naše věci hodně málo stravitelný pro široký publikum, a asi jsme byli taky trochu línější v rámci sebepropagace. Možná, že jsme měli v pajšlu toho androše víc, než bylo tehdy pro ten rozjezd potřeba.

"Arabian mystic psychedelic noise core" - takhle jsi sám v nové knize označil váš styl hraní. Vysmíváš se tím hudebním škatulkářům. Co proti zařazování skupin do stylů vlastně máš?

Ale vůbec nic. Vždyť já sám teď pracuju na internetový verzi seriálu "Bigbít" a ty hudební škatulky mě vlastně živěj. Je to spíš dělání si srandy sama ze sebe. A jen tak mimochodem, když si poslechneš třeba Arabian MagicTrain z poslední desky, není to přece jenom stylově "arabian mystic psychedelic noise core"?

V písni "Life Is Elsewhere" zpíváš o tom, jak ti televize dokáže vyprat mozek tak, že nepoznáš co je realita a co sen. Chceš tím lidem něco vzkázat?

Jo. Lidi příliš věřej tomu, co se napíše v tisku a nebo tomu, co vidí v televizi. Už vůbec nedokážou rozlišit normální svět od virtuálního, tak jak jim ho předkládaj média. Já vím, teď by se dalo polemizovat nad slovem "normální", ale uvedu příklad - krizi v ČT.  Tím, že jsem pro ČT dělal a dělám "Bigbít" (podotýkám, že nejsem její zaměstnanec), jsem měl docela přehled a viděl oboje zprávy, jak od vzbouřenejch redaktorů, tak i zprávy "Bobovize". Musím se přiznat, že tak propagandistickou novinařinu na obou stranách (u Bobo ještě mnohonásobně víc), jsem naposled zažil ještě za bolševika. Jenomže - přijedeš někam na venkov, kterej ve většině chytal pouze zprávy Bobovize a začnou tam na tebe řvát, co to zase v tý Praze děláme, že by se ti vzbouřenci měli povyházet, v lepším případě pozavírat a byl by klid. Ti lidé ani na okamžik nezapochybovali o tom, že by obraz situace, tak jak ji líčí Bobovize, mohl být nějak zkreslený. No a na druhý straně - ony zářící oči při některých emotivních plamenných projevech na shromážděních před Kavkama plus nějaký náboženský písničky, mi taky připadaly dost zbytečný a někdy i trapný. Já tam přece chodil kvůli tomu abych získal informace a mohl je konfrontovat s informacema druhý strany. A vyvodit z nich pro sebe nějakej závěr.

A vyvodil jsi nějaký závěr?

Projížděl jsem všechny možný články a zprávy v různejch médiích a vyšla mi z toho asi tato spekulace: Je pravda, že v posledních třech letech se v ČT nějaký ty prachy prošustrovaly. Ale už vůbec nešlo o nějaký redaktorský platy, poněvadž jak na Nově tak na Primě jsou asi tak třikrát vyšší než v ČT, a už mnohokrát se stalo, že obě komerční televize prostě některý lidi z ČT přetáhly, právě díky lepší finanční nabídce. O prachy ale samozřejmě šlo, ovšem řádově o několik nul na konci vyšší. Je prostě před volbama a každá politická strana se snaží o to, aby její obraz byl v očích voličů ten nejlepší. A nejúspěšnější metodou, jak toho dosáhnout, je mít prostě média pod svou kontrolou. V případě ODS se toto v komerční Nově a částečně i v Primě  podařilo. A jelikož ČT  byla jediným médiem, které zatím stálo mimo sféru vlivu již zmíněné strany, začala na ČT vyvíjet politický tlak. Což je jinak zcela běžná záležitost, jenomže ODS bohužel překročila určitou mez, a tak se redaktoři vzbouřili. Ony ty signály, že půjde do tuhého, chodily už od jara 2000. V prosinci pohár prostě přetekl a jelikož se v novém vedení ČT začaly objevovat osoby jednoznačně spojené s ODS, hrozila tu ještě další věc - když už se ODS nepodařilo Českou televizi ovládnout, chtěla ji alespoň natolik rozvrátit a zdiskreditovat, aby nic nezabránilo její možné privatizaci, kterou se nakonec ODS nikdy netajila. Nakonec soukromou stanici lze daleko lépe ovládat než stanici veřejnoprávní. Následná nabídka jednoho televizního celoplošného signálu panu Lauderovi měla pak sloužit  jako odškodnění. Takže se logicky nabízí odpověď - zpočátku šlo o vliv v ČT, který se posléze změnil v regulérní společný puč ODS a pana Železného, jehož konečným důsledkem měla být privatizace ČT. Znova opakuji, že toto je můj závěr, který jsem si vytvořil ze všech možných i protichůdných informací, které ke mně mediální vítr zavál.

Ale abych se vrátil k původní otázce - média tu nejsou od toho, aby nás pravdivě informovala, ale aby vydělávala. Promítni si do toho navíc politický tlaky, tlaky různejch lobbistickejch skupin, propojenost a vazby k těmto strukturám, novinářskou neobjektivitu, loajálnost k tomu, kdo tu či kterou televizi nebo tisk platí atd. atd. Obraz světa je prostě zkreslenej, a lidi by měli mít alespoň snahu si uvědomovat, v jak velký míře.

Na festivalu "Jam 96" stál Našrot na stejném pódiu jako Iggy Pop, Ministry, Bad Religion nebo Frank Black. Jaký to byl pocit?

Člověče, ani jsme moc velkou trému neměli. Na akci tohodle druhu nemůžeš nic ztratit jenom získat. Vystoupení se nám tehdy dost povedlo a kdosi v Rock & popu o nás napsal, že jsme světová kapela. Prostě to byl úplně běžnej festival, jenom tam hrály tyhle slavný jména.

Účast na prvním velkém rockovém koncertě v životě je zážitkem srovnatelným s prvním pohlavním stykem. Alespoň se to mezi rockovými fandy říká. Můj první koncert byli faith No More na Strahově. Tvůj?

 Pokud nepočítám zábavovky, mým prvním opravdovým koncertem slavný kapely bylo  vystoupení Jiřího Schelingera a Skupiny Fr.Ringo Čecha. V tý době to byla jasné nejlepší česká hard rocková kapela. Připadalo mi to, jako kdybych slyšel Deep Purple nebo Sabaty. Tak hlasitej sound a taková jízda. Bylo nám čtrnáct a řvali jsme "Kubeš! Kubeš!", nadšený z toho, že u nás někdo takhle umí hrát na kytaru. A srovnat to s prvním pohlavním stykem? To je přece nesrovnatelný! Tady jsem zažíval pocit naprostý euforie, kdežto u prvního pohlavního styku jsem si spíš připadal jako ňouma.

Hudba hodně muzikantů ale i posluchačů posouvá daleko za hranice svojí osobnosti nebo se díky ní naopak nachází. Čím je hudba, kterou produkujete, pro Tebe?

Je pro mě vzájemnou výměnou energie mezi mnou a divákem. Je pro mě euforickým chaosem, hlukem který očisťuje. Po koncertě sedíš splavenej v křesle a ve stavu totální katarze vychutnáváš cigárko. Vyvrcholení. Tohle je fakt hodně podobnej pocit jako po dobrý souloži.

Dneska je zvláštní doba. Náš časopis neprávem pomlouvají, obviňují a podezírají ze všech stran. Slyšel jsi i ty někdy o sobě nějakou pikantní pomluvu?

Ani ne tak pomluvu jako spíš nesprávný názor. Nevím, jak je to možný, ale plno lidí si myslí, že když člověk hraje v kapele a píše knížky, že je šíleně prachatej. Jenomže to je dost klamná představa - já nehraju v Lucii ani nepíšu jako, nedej bože, Přemysl Svora. Psát knížky je hladová záležitost a hrát v kapele, která je vlastně undergroundová, je jako házet mince do automatu.

Hraboši, díky za rozhovor. Na oplátku naženu všechny moje kámoše na koncert a budu je informovat o pořekadlu, který zažene chapadlouna. To kdyby někdy náhodou ulítli.

© 2021 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.