Hraboš: rozhovor pro internetový magazín InZine (duben 2001)

www.InZine.cz

Nedávno jsi vydal svoji další knihu "Mimo Sud", tedy volné pokračování předchozího díla "Viděno Sudem". Jde o partu huličů, kteří se vydávají hledat ztracený poklad a během cesty využívají různých časoprostorových trhlin. To jsi sáhl do své fantazie nebo je to pozůstatek nějakých opravdových zkušeností?

Samozřejmě, že ta kniha je fikce. Ale postavy a některý jejich repliky jsou autentický a možná, že když zajdeš večer do Vinárny U sudu, tak tam třeba ty chlápky potkáš. Ta kniha vznikala docela zvláštním způsobem. Celej rok jsem chodíval do zmíněného podniku s cílem poklábosit si, prolejt víno hrdlem a pohulit něco ušlechtilých travin. No a v těch rozhovorech padaly někdy takový perly, že prostě nebylo možný je na kus papíru nebo účtenky nezaznamenat (podobně jsem občas postupoval i u knihy Viděno Sudem). Když jsem se pak pustil do Mimo Sud, vysypal jsem ty papírky na koberec - bylo jich asi tři sta - a začal se v nich přehrabovat a přiřazovat je k různejm situacím v příběhu, jehož kostru jsem měl zhruba načrtnutou. Plno z nich bylo samozřejmě šíleně naškrábanejch, takže ani nešly přečíst. Nicméně nakonec jsem jich většinu použil. Navíc jsem se snažil dát ty repliky do huby lidem, který je skutečně vyslovili, protože ten způsob mluvy, fóru, zkratky vlastně modeluje jejich charakterový vlastnosti.

Ohledně tvých knížek, které jsou mimochodem dost v pohodě, setkal si se někdy s nějakými pozitivními, případě negativními ohlasy?

Je mi docela záhadou, že na obě knížky byly napsaný dost pozitivní kritiky. Přitom já nejsem spisovatel, protože spisovatel je člověk, kterej se psaní věnuje cíleně, kterej přispívá do různejch časopisů a novin, kterej je psaním pohlcenej. A někdy možná je pro něj psaní jediná šance jak přežít tu šílenou realitu, která ho obklopuje. To je skutečnej spisovatel. Já jsem ten stav zažil jen jednou, když jsem psal svou báseň "Pokusný stavy šílenství". Tam ta číše přetejkala, tam jsem se musel vypsat, abych se vůbec dokázal srovnat sám se sebou. Však je taky ta báseň pěkně ironická a sarkastická. Ale ta potřeba napsat ji byla obrovská. Proto ji  pokládám za to nejlepší, co jsem kdy udělal. Je to koláž mýho života, která končí oním bodem zlomu - buď návratem zpátky na pevnou zem anebo doživotním šílenstvím.

Do jaké míry je psaní tvůj koníček?

Psát mě baví jen někdy. Jak už jsem řekl, nejsem spisovatel. Jsem prostě rocker, kterej občas něco napíše. Jinak co se týče psaní poezie a textů - tam je má poloha vážnější, depresivnější, nutí mě reagovat na věci kolem sebe. Kdežto v próze se projevuje spíš moje poloha klauna a srandisty. Je to trochu podobný tomu, když v seriálu Bigbít kytarista Michal Pavlíček tvrdí, že Pražský výběr to byla jeho poloha šaška a provokatéra, kdežto jeho druhej soubor Stromboli byl takovej ponor sama do sebe, do sféry vnitřních pocitů. To je přesně ono. Každej člověk by měl mít několik obrannejch taktik a variant, aby ho okolní svět nepřeválcoval.

"Bigbít", to je jméno pro velice vydařený dokumentární seriál o historii české rockové hudby, jsi znám svou spoluprácí na tomto pořadu, pověz nám ve zkratce o jakou práci šlo.

Mý pracovní zařazení znělo - výzkum a archiv. Vyhledávání, popisování a zařazování. Ty čísla jsou přibližný, ale nasnímal jsem a popsal asi 15 000 fotek, natočil a popsal asi 300 hodin pohyblivejch archivních materiálů. Celej seriál se dělal tím způsobem, že napřed se vyhotovil tzv. bodovej scénář událostí v historii čs. rocku, na jeho základě se udělaly rozhovory s příslušnejma umělcema a podle jejich výpovědí jsem pak sháněl ty archivní materiály. Někdy to byl docela záhul - v jeden moment stříhali tři různý díly tři režiséři (protože se nestíhalo a bylo před premiérou), a já musel bejt k dispozici každýmu z nich. To znamenalo neustále přešaltovávat v hlavě tři různý historický období. Ale nakonec se zadařilo, ne?

Nové album Našrot "The Mirror & The Mask" je charakterizováno jako cesta z newyorského hardcoru přes vlivy funku a acid jazzu až k arabské hudbě. Teď jste taková multikulturní skupina.

Nevím, jestli jsme multikulturní kapela, ale je fakt, že tohle album je hodně jiný. Stejnou cestou bysme chtěli jít i dál do budoucna, to znamená ozvláštňovat naší hudbu neobvyklými  prvky, aranžemi a fúzováním s jinými (hlavně etnickými) styly.  Ale v zásadě to vždycky musí být bigbít. Z něj vycházíme. Protože chceme, aby naše desky lidi poslouchali, ale zároveň aby se na našich koncertech dobře vyřádili.

V dřevních prapočátcích jsi v Našrot zpíval česky, vzpomínám si na texty "Hodnej kluk" nebo opravdu HC palbu "Našrot", proč jste se pak přiklonili k angličtině? Chápu, lépe se zpívá, nakonec Našrot je hard core, ale přece jen, neposunulo vás to do tuctovosti?

Co je to vlastně tuctovost? Podle mě je to v rockový hudbě něco, co postrádá nápady, co nechce moc provokovat, vybočovat z řady a ani nic objevovat. Co chce zůstat neměnný, konstantní, ve snaze zachovat si určitej nárok na ekonomickej efekt. Pár kapelám tohle vychází, protože jsou tzv. populární, ale většina těch, který sázej na stejnou kartu shoří, a to prostě proto, že jsou taky tuctový, ale akorát nemaj slavný jméno. A my? U nás je kapel, který zpívaj anglicky, asi tak deset procent, takže to zrovna není moc dobrej příklad tuctovosti.

Chystáš pro nás zase nějakej hudební či literární nášup?

Ano. Snažím se udělat internetovou verzi seriálu Bigbít. Zatím toho moc není, ale do budoucna počítám s tím, že takhle popíšu celou historii čs. rocku do roku 1989. Stránky budou ukazovat tehdejší československou realitu, tehdejší rockové směry a do nich zařazené kapely a interprety. Budou obsahovat dost velký počet dobových fotografií a taky oficiální, a co je možná důležitý, i dostupný neoficiální diskografie. Do budoucna bysme chtěli (společně s web-designerkou Erikou Čeřovskou) zařadit na stránky i zajímavý texty a úryvky skladeb ve formáru MP3. Tady je adresa: www.czech-TV.cz/dokument/bigbit

© 2021 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.