NAŠROT A JEHO PONĚKUD PARANOIDNÍ PSYCHORAMA.
"Populární hudba jakožto generační symbol ztratila svůj význam. Prostě proto, že jí vyrostla konkurence."
Petr "Hraboš" Hrabalik, duše crossoverového souboru Našrot, vypovídá. A tak je na úvod nezbytné jedno upozornění: následující text obsahuje sprostá slova a proto by ho neměly číst osoby mladší patnácti let. A to i přestože nejméně třicet procent příznivců souboru se nachází právě v onom věku. Nechť je tedy v tomto případě učiněna výjimka. Všechny myšlenky a názory jsou totiž autentické.
Skupina Našrot se po téměř tříleté pauze konečně odhodlala vydat další album, zvané Psychorama. Co se dělo v těch letech?
V roce 2000 byl dokončen program The Mirror & The Mask, který vlastně shrnul hudební materiál, jenž postupně vznikal cca od sedmadevadesátýho. Pak vyšla deska a my z ní hráli ty samý věci další dva roky. Chápeš, že to člověka docela unaví, takže byla snaha udělat nový skladby. Jenomže jsme pořád koncertovali, moc jsme nezkoušeli a nový materiál nevznikal, což vedlo i k osobním konfliktům, prostě nastala krize. Chtělo to radikální řez. Po Trutnově Open Air 2002 jsme se tedy v jedný havlbrodský hospodě dohodli, že uděláme nový repertoár. A přestaneme s živým hraním do tý doby, než vznikne. Naše koncertní pauza nakonec trvala asi rok a půl.
Album se jmenuje "Psychorama". Co by si pod tímto výrazem člověk měl představit?
Uvedu přibližné pasáže z reklamního letáčku Black Pointu:"Psychorama ukazuje část spektra duševních poruch, úchylek a fobií, myšlenek a činů psychicky narušených lidí. Psychorama je také o smrti, která z těchto činů vzejde. Je o nepochopení, podivných láskách, přežívání na okraji, bolesti a velké osamělosti. Zkrátka nic k popukání. Psychorama je vlastně negací všech těch "klídků", "pohod" a "smajlíků", které se natolik zprofanovaly, že se staly již komickými parafrázemi sama sebe. Upozorňuje na jevy a skutečnosti, jež jsou zneklidňující a nepříjemné, o nichž lidé sice rádi čtou, ale které by přitom nikdo z nich nechtěl zažít." Takže takhle asi.
Takže deska je hodně smutná a tvé vidění světa je negativistické.
Ono je to dáno i ponurostí těch písniček. A protože u Našrotu vzniká nejdříve hudba a potom teprve text, po poslechu materiálu jsem měl jedinou možnou alternativu - depku. Navíc úplně první věcí, která byla sesápána, byla skladba The Nightmare In Tanger, jejíž text je o určité paranoii. Z toho jsem vycházel. A pak mi to začalo házet to psycho-peklo. Jednotlivý věci jsou hudebně temný, nesou se ve středně rychlém hypnotickém tempu, a v tom jsou si hodně podobný. I kdyby člověk neznal texty, už podle charakteru těch písniček by poznal, že to nebude žádná prdel.
A proč jsou ty melodie tak temný?
Že by jsme znovu prožívali dobu temna? Ale všichni přece posílaj v esemeskách smajlíky, a mládež je happy a v pohoděéééé, ne? Hovno. Je to jen snaha obrnit se před tím krutým světem, kterej nás válcuje. Naše hudba jenom reflektuje skutečný pocity, který lidi dneska maj.
Kdysi jsi v jednom rozhovoru řekl, že osobitá hudba může vznikat jen v době stagnace a nesvobody. Myslíš, že ta doba nastala, dočkáme se něčeho nového?
Teď možná narážíš na skutečnost, že základní kořeny toho, z čeho dnes veškerá pop music čerpá, vznikly v sixties, kdy byl svět relativně svobodný. Právě že relativně. Tzv. "normální" svět v šedesátých letech si nepřál žádnou vlnu Beatles, nechtěl "stouny" nebo Warhola, natož Zappu, a nenáviděl hippies. Proč tedy dnes vnímáme šedesátá léta jako první skutečnou kulturní revoltu? Poprvé v dějinách totiž vznikla opravdová "young culture", kterou si skutečně vydobyli mladí lidé. Všichni umělci sixties, které dnes uznáváme, měli totiž se svými díly (hudebními, výtvarnými, divadelními, filmovými atd.) dost velké potíže. Naštěstí je zachránil "baby boom" po pětačtyřicátým - to znamená, že v celosvětovém měřítku ve 2. polovině 60. let přibylo hodně lidí ve věku mezi 20 a 25 lety, kteří byli naladěni na stejnou vlnu. Skóre se vyrovnalo. Tudíž mohl nastat čas revolty.Ale vraťme se do doby milénia. Dnešní doba nám zdánlivě předkládá spoustu šancí a možností. Já ale sleduji, že naopak ony šance a možnosti jsou z různých příčin (terorismus, špiclování, zákony omezující svobodu jednotlivce, obchodní lobbistické tlaky, fundamentalismus v naprosto triviálních věcech, kulturní uniformita) stále menší. Proto by vlastně měla nastat doba něčeho hudebně nového. Proč se tak nestalo? Proč stále přežívá padesátiletý lord rock´a´roll a jeho nevlastní dcera dance music, o které mnozí tvrdí, že jí je jen šestnáct, ale kdoví kolik jí je vlastně ve skutečnosti? Možná, že je to dáno tím, že dnes populární hudba jakožto generační symbol ztratila svůj tehdejší význam. Prostě proto, že jí vyrostla konkurence.
Ve formě čeho?
Computer je tak zásadní generační přelom, že samotná hudba vedle něj nemá šanci. A dále: internet, počítačové hry, mobily, tzv. adrenalinové sporty, a hlavně pod mediálním tlakem virtuálně vyrobená POTŘEBA ÚSPĚCHU a MOC PENĚZ. A ten kdo pohrdne těmi posledními fiktivními komoditami je vláčen, ničen, ušlapán. Provinil se totiž proti základnímu "zákonu" moderní společnosti.
Nakolik tě ovlivňují v tvorbě přírodní drogy? Je to důvod onoho příklonu k ethno?
Drogy mě neovlivňují v psaní hudby, ale připouštím, že občas ovlivní moje texty. Fakticky - když skládám muziku, mám většinou čistou mysl. Ovšem, co se týče textů, v nich někdy používám obrazy ze svých snů, anebo stavů, které vyvolají látky pozměňující stav vědomí. Když říkám někdy, myslím tím opravdu někdy - na téhle desce k tomu například vůbec nedošlo.
Přivedly tě drogy na nějakou jinou duchovní úroveň?
To ale opravdu nemá nic společného s hudbou, kterou vytvářím. Ovšem má to hodně co do činění s hudbou, kterou občas sjíždím. Když jsem třeba někde na party, nevidím důvod proč nespolknout XTC - hudba, která se tam hraje, se normálně poslouchat nedá, neb je dost nudná, ale dance drugs ti vymyslej v hlavě, že je vlastně fajn. A ještě tě uvedou do pohybu. Fakt, skvělá náhražka za sport. I když fotbal je samozřejmě zajímavější, ale u něj je zase míň bab. Anebo jinak: zkus si poslechnout Hendrixe úplně zkouřená. Úžasnej zážitek. Tam seš na vlně "good vibrations", který možná evokujou onu duchovní úroveň, kterou jsi zmínila.
Jakou roli hrál v tvém vokálním projevu Maradona Jazz, chill outový projekt, ve kterém zpíváš?
Dobrá otázka. Maradona Jazz je pro mě obrovskej zážitek v tom, že je to naprostá improvizace. Takže se vlastně vokálně zkouším trefovat do těch věcí, který mi DJ Mucho a DJ Baltazar pouštěj, přičemž z osmdesáti procent nevím, co to bude. Občas to samozřejmě nevyjde, ale v tom je právě to dobrodružství. Maradona Jazz je moc dobrej hlasovej trénink. Důsledek pro album Psychorama tkví v tom, že právě na týhle desce Našrotu se asi nejvíc pokouším zpívat. Jestli to je dobře nebo špatně, ať posoudí jiní.
Což mě přivádí k myšlence, že tvůj hlas na desce se naprosto liší od tvého dřívějšího chraplavého a hrubého vokálu.
Je to samozřejmě dáno strukturou nových skladeb, které (alespoň ty ode mě) možná vycházely z větších zpívanýchploch, jež využívám u Maradona Jazz. Možná je to dáno i snahou věčnýho úniku z hardcorové škatule, která mě sere v tom, jak je ortodoxní. Možná je to dáno i dalšími věcmi, jež nejsem sto pochopit.
Tím, že se snažíte vybřednout z oné "hardcorové škatule", jste HC-fanoušky odsuzováni?
No jasně. Pokaždý, když se naše muzika nějak změnila (a podotýkám, že změny byly vždy velice jemné), spousta lidí nás zatratila, ale naopak zase přibylo hodně nových. Ortodoxní punkový fanoušky jsme ztratili někdy v dvaadevadesátým, což je paradoxní, protože my jsme vlastně nikdy žádný punkeři nebyli. Pak na nás začali chodit bradkáči (koziášové) v kostkovanejch košilích, posléze potetovaný dredaři. Je zajímavý, že ti poslední jsou asi nejtolerantnější, protože na nás choděj pořád. Naše muzika se pořád vyvíjí, tudíž naši fanoušci, chudáci, budou muset skousnout ještě větší veletoče. Na druhou stranu docela závidím Třem Sestrám, který hrajou jednu písničku skoro dvacet let, jen měněj text - jsou jako ODS - věrní voliči vždy vědí, co mají od svých idolů čekat.
Při poslechu vašich desek mám pocit, že jste kapela, která má šanci prorazit v zahraničí. Předpoklady by tu jistě byly - muzika, lepší než u většiny našich skupin, anglicky zpívaný repertoár, divoká prezentace na pódiu.
V našem pokročilém věku tyhle myšlenky můžou napadat jenom skupinu nebo interpreta, kteří mají v sobě češství, slovanství, jako je třeba Čechomor nebo Redl (když se spojil s Hradišťanem) či Bittovka, která je zcela multikulturní. U našeho souboru, který čerpá vyloženě z anglo-americký, potažmo orientální hudby, je ta šance malá. Vyvážet tohle ven, by bylo jako nošení dříví do lesa. Takovejch kapel jako jsme my mají venku tři prdele.
Vraťme se k médiím. Na vašich stránkách nacházím u každé desky: neprodáváte se kvůli zanedbaný - špatný - odfláknutý propagaci. Nasnadě je otázka: je vůbec možnost, dosáhnout u nás plnohodnotné propagace pokud nejsi Helenka Vondráčková a nevystupuješ s nováckých show?
Díky za otázku, na to je jednoznačná odpověď - ne, nelze. Na druhou stranu, Helenkou Vondráčkovou bych fakt bejt nechtěl. Kurva nechtěl.