Rozhovor pro internet. magazín ABYSS - květen-červen 2009

Ahoj, Petře. NAŠROT vznikli ještě před pádem minulého režimu. Jak jsi v 80. letech vnímal atmosféru u nás. Máš z tohoto období nějaké zajímavé (pozitivní i negativní) zážitky, o které by ses chtěl podělit? Jak vlastně ke zformování NAŠROT došlo?

Doba to byla velmi podivná, vždyť si to představ – je ti přes dvacet a žiješ ve státě, kterýmu vládne klika gerontů ve spolupráci s aparátem StB. Vyžaduje se nehybnost, průměrnost, uměle udržovaná vážnost, zakonzervovanost,. A zatuchlost - ale to se nesmí říkat, neboť je to nesocialistické. Bytí skládající se z těch samých, opakujících se klišé, těch samých schémat, z ptydepe a kulturního marasmu. Nuda. V tý době pro mě byl underground a muzika jedinej možnej únik. Prostě jsme si vytvořili svůj vlastní stát ve státě a tam se cítili svobodný a šťastný. Teď mě ale napadá jedna věc: onen tlak všech těch různých bolševických orgánů, nařízení a příkazů plus všeobecná atmosféra takovýho toho podvědomého strachu způsobily, že lidi k sobě měli tak nějak blíž. Bolševik prostě dokázal svojí vlastní stupiditou blok svých vědomých i nevědomých „nepřátel“ výborně stmelit.

Soubor NAŠROT vznikl jednoduše: S basákem Marthou jsem se znal ještě z doby, kdy jsme spolu hráli v undergroundovým freak-outu, který se jmenoval KŘEČOVÝ ŽÍLY. To bylo cca 1984-85. Pak přišly vojny a po návratu z nich se nějaký čas chlastalo. V březnu ´88 jsem, netrpěliv z toho, že se nic neděje, během jedné pitky v restauraci havlbrodského hotelu Černý orel nadnesl Marthovi, že zakládám skupinu Šrot, že ho chci jako basáka a že skladby „nepudou přes 40 vteřin a budou rychlý jak svině“. Na to podroušený hudebník zdvihl půllitr a opilým hlasem pravil: „Tak dobrá, ale dneska se tady zmrtvíme na… na… na… na šrot! Ha! Změna názvu, musíme se jmenovat Na šrot!“ A název byl na světě. Já jsem pak, jako aby to bylo zajímavý, začal obě slova psát dohromady. Začátkem dubna se pak vrátil z vojny bicman Jouza, který s náma taky hrál v KŽ, a prvotní trio bylo pohromadě.

*

Pro konec 80. a začátek 90. let byly pro kapelu typické časté alkoholové excesy a v mnoha případech neprofesionální přístup. Měli jste tehdy vůbec nějaké ambice, co se týče hudby, nebo jste prostě tehdy jen byla parta nasraných pankáčů, kteří si dělali, co chtěli a tyhle věci jste neřešili?

My jsme hráli hardcore-punk – sice takovej ten českej, no ale hráli – nicméně za pankáče jsme se nepovažovali. Byli jsme „vagabundi“, dokonce jsem na téma „vagabundismu“ coby životního stylu napsal něco jako manifest. Ač mám pocit, že ho nikdo z kapely nečet, chovali jsme se podle něj. Vagabundi měli být jakousi přechodovou fází mezi punkem a undergroundem. Poznávacími znameními byly: roztrhaná hnědá kožená bunda, vlas rozcuchaný, tvář zarostlá, co nejvíce času prosezeného v hospodě (povalečství – nic originálního), sklon k anarchii (vliv punku) a absence jakýchkoli ambicí (beztak jsme byli bez šance). A kapela NAŠROT měla svojí každodenní existencí tento životní styl propagovat. Takže ten chlast jsme zkrátka měli v popisu práce.

Váš debut „Destructive Tour“ z roku 1991 zní v dnešní době již lehce úsměvně. Jak na dobu jeho vzniku vzpomínáš a jaké máš pocity, když si ho dnes s odstupem času poslechneš?

„Destructive Tour“ je jednoznačně naše nejhorší deska. I ten demáč „Totálně našrot“ z roku 1989 zní líp. Šlo o to, že jsme v tý době byli zvyklí hrát všichni pohromadě. Ovšem když se tehdy nahrávala deska, najednou hrál jenom bubeník s basou a bez zpěvu, všechno se natáčelo zvlášť, takže většinu času jsme věnovali vzpomínání, jak v tý či oný skladbě jdou vlastně ty figury, sloky a refrény za sebou. A to se samozřejmě přenese do psychiky - seš nervózní, napruženej a vůbec ne uvolněnej. Navíc jsem měl tehdy půjčenou krabičku na kytaru a jakožto technický lempl jsem džeka zapojil do špatný dírky, tudíž má kytara ten příšerně tenkej zvuk. A jestli si desku někdy poslechnu? No, spíš se tomu snažím vyhnout.

Na druhé desce „Brain Investigator“ (1993) jste udělali velký kvalitativní skok. Po hudební stránce je mnohem dospělejší, texty jsou již v angličtině a celkem jednoznačně jste se zde přiklonili k tehdy teprve rodícímu se crossoveru. Zdá se mi, jakoby jste se až na tomto albu začali brát trochu vážně a snažili se vymezit vůči zbytku scény. Co bylo příčinou této změny?

Už v době natáčení „Destructive Tour“, což bylo cca v březnu 1991, jsme tak nějak tušili, že to bude bilanční album našeho materiálu z prvních tří let a že nutně musí přijít nějaká obměna. Prostě nás už přestávalo bavit honit ty čtyřiašedesátiny a hrát vlastně dost podobný skladby. A do toho sem přicházely nahrávky FAITH NO MORE, RED HOT CHILI PEPPERS atd., což nás oslovilo velice velmi. Hned na jaře 1991 jsem napsal song, kterej už byl jakoby pomalejší a uvnitř sloky se rytmicky klábosilo – měla to být určitá snaha o rap. Všechno bez textu, v takový tý „jazz english“, nápodobě angličtiny, která ovšem písni dobře seděla. Odsouhlasilo se tedy, ať na song napíšu anglický slova. A tak vznikla věc nazvaná „Big Star Honey Johnny“, první z těch, který nás posouvaly do HC-crossoveru. Také jsme se rozhodli, že celý následující program postavíme na angličtině, což souviselo i s faktem, že nám náš tehdejší manažér Žvatla (bývalý člen KŽ) sehnal hraní v Rakousku a ve Švýcarsku.

Ovšem díky tomu, že nový skladby byly mnohem náročnější, nastal problém s moji hrou na kytaru. Jsem jen prostý beglajťák a na punk stačím, ale tenhle novej repertoár – navíc ve skloubení se zpěvem - mi činil čím dál větší potíže. Prostě jsem zjistil, že komplikovanější skladbu sice dokážu složit, ale je pro mě problematický ji zahrát. A aby to nebylo všechno, začal jsem v tý době nehorázně chlastat. Důsledkem toho všeho bylo, že v létě ´92 Martha přivedl do NAŠROTu brilantního kytaristu Ceemka, čímž se pochopitelně instrumentální zdatnost souboru rapidně zvýšila. A mě zůstal už jen ten mikrofon, což mi ale zase dalo velkou svobodu pohybu na podiu.

Následující počiny „Cornered Animal“ (1995) a „The Guide to the Wild Years“ (1997) jen potvrdily, jak velký potenciál ve vás je. I přes vyhazov z Popronu se tehdy zdálo, že máte před sebou velkou budoucnost. Na následující desku se čekalo tři léta, poměry na scéně se značně změnily, do hry začal vstupovat internet a v crossoverovém ranku se postupně rodila velká konkurence. Nemluvě o propagaci, která byla vždy vaší slabou stránkou. Nemáš pocit, že jste promarnili příležitost stát se „velkou“ kapelou?

Být „velkou“ kapelou u nás znamená, že musíš splnit několik základních atributů. Za prvé je třeba hrát nekomplikovanou, jednoduchou dupavou muziku, jako to umí TŘI SESTRY nebo KABÁT – a když si poslechneš naše zmíněné desky, tak tam prostě takovou skladbu nenajdeš. Za druhý je třeba zpívat česky, viz. zmíněné kapely nebo třeba LUCIE či DIVOKEJ BILL, jenže my jsme setrvávali stále na angličtině, protože jsme si mysleli, že se do naší muziky hodí víc. Za třetí je třeba mít podporu médií, tzn. rozhlasu, televize a tisku – je fakt, že se nám do tohohle nikdy moc nechtělo, neboť jsme se považovali za underground, a podle toho to taky dopadlo. Z toho vyplývá i za čtvrtý – musíš se trefit do vkusu co nejširšího publika, který si pak bude kupovat tvoje desky a svým způsobem tak zpětně tlačit na média, aby tě co nejvíc uváděla. A jelikož my hráli vlastně menšinový žánr, tak tohle taky nehrozilo. A za pátý – musíš mít podporu od vydavatele, což u nás taky nepřipadalo v úvahu, vzhledem k faktu, že Popron se na „Cornered Animal“ propagačně úplně vykašlal a před natáčením „The Guide…“ nás pro jistotu radši rovnou vyhodil.

Za absolutní vrchol vaší tvorby považuji následující desku „The Mirror & the Mask“ (2000). Bezesporu jde o kompozičně nejbarevnější a nejodvážnější počin a nápaditě užité prvky arabského ethna jí dodávají exotický odér. Kdo s tímto nápadem přišel?

Taky považuju „The Mirror & The Mask“ za naše nejlepší album a to i přesto, že tam jsou chyby jak skladatelský tak interpretační. K zlomovýmu momentu, který následně vedl k využití orientálních prvků v naší hudbě, došlo po koncertu NAŠROTU v pražským klubu 007 někdy v roce 1994. Balili jsme aparát, já byl trošku zhulenej, a najednou tam někdo pustil z tehdy nový desky PAGE & PLANTa skladbu „Kashmir“ s těma arabskejma muzikantama. Úplně mě to odvařilo, sed´ jsem si k bedně a v naprostý katarzi okouzleně poslouchal. Já samozřejmě ten song znal ještě od LED ZEPPELIN a líbil se mi hrozně moc, ale tohle nový pojetí mě totálně sebralo. Od tý doby jsem sháněl veškerý nahrávky orientální a africký world music – tak jsem objevil KHALEDA, RACHIDA TAHU, TRANSGLOBAL UNDEGROUND i s NATACHOU ATLAS, FUN-DA-MENTAL atd., atd. Nicméně v tý době mě taky bavil acid jazz a funk a protože v tomhle jsme jeli všichni, tak se tyhle prvky na našich deskách objevily dřív. Základy první skladby „orientálního HC“ jsem dal dohromady až někdy v roce 1998 – později z ní vzniklo „Going To Shamballah“.

Prozatím předposlední počin „Psychorama“ (2003) mě, přiznám se, mírně zklamal. Deska víceméně zopakovala to, co bylo ke slyšení na předchozím albu s tím, že jako celek už neměla takovou sílu a rozmanitosti také poněkud ubylo. Na stránkách se zmiňujete, že situace v kapele tehdy v osobní rovině nebyla zrovna ideální. Myslíš si, že se to na desce nějak odrazilo?

Komplikace nastaly mnohem dřív, myslím že na jaře 2002 se to projevilo nejvíc – nějak nás moc nebavilo hrát, novej repertoár jsme nedělali, občas jsme se porafali. Po Trutnovským festivalu toho roku jsme si řekli, že přestanem hrát koncerty do tý doby, než prostě nenapíšeme a nenatočíme novou desku. Takže naopak – vztahy se během období zkoušení novejch skladeb spíš čistily. Ale víš proč se ti možná „Psychorama“ nelíbí? Nemá tu rozevlátost jako „zrcadlo a maska“, je příliš sevřená a mnohem ponuřejší. Problém je taky v tom, že deska je dost překlávesovaná a navíc většina skladeb je v pomalým nebo středním tempu. Tudíž ty skladby samy o sobě obstojí, ale když je dáš dohromady na jeden kotouč, tak mají tendenci tě uondat, unavit. Doporučuji pustit si vždycky jenom dvě skladby jako singl a pak to vypnout.

Dostáváme se k vašemu novinkovému počinu „Rag(e)time“ (2008). Podle tvých slov jde o jakési shrnutí všeho, co jsme od NAŠROT mohli slyšet v minulosti. S tím se sice dá poměrně souhlasit, zároveň však nelze přeslechnout zřetelný příklon k rockovému výrazivu. Nasranost a agresivitu na mnoha místech nahradila melancholie a smutek. Na desce asi v doposud největší míře užíváš melodický zpěv a hudební pojetí je rovněž poněkud decentnější. Toto zvolnění vám ale dle mého názoru velmi prospělo a dodalo skladbám na hloubce. Jak to vidíš ty?

Pokud nebudu brát texty, ale čistě hudební hledisko, tak ono stylové shrnutí všeho toho, čím NAŠROT prošel, spíš vyplývá ze skutečnosti, že cca v období 2005-2006 jsme všichni na kapelu neměli moc času. Moc se nehrálo a nezkoušelo, každý si procházel určitými změnami v osobním životě, vlastně jsme se ani moc nepotkávali. Třeba jsme se naučili nějakej song, ale protože další zkouška byla až za šest tejdnů, nikdo si ho pořádně nepamatoval a zkoušel se dál v úplně jiný podobě. Třeba „Freddie The Spider“ byl na začátku normální punkárna, až se postupně vyvinul v dajaký funk-rap. „Words Are Dead“ byl folk-rock od začátku, vlastně jsem ani nevěděl, jestli tohle budem vůbec hrát, ale protože máme všichni rádi VLADIMÍRA MIŠÍKA & ETC…, tak jsme to tak nechali. Písničky tedy průběžně vznikaly 4 roky. Proto nemá tahle deska nějakou ucelenou strukturu či sound, což je proti „psychoramě“, u níž většina skladeb vznikla během jednoho roku, zřejmě plus.

*

V bookletu desky jsou opět uvedeny texty v anglickém i českém jazyce. Opravdu považuješ svět za tak temné, depresivní a zlé místo? Ptám se proto, že kdybych jejich obsah měl shrnout do jednoho slova, tím slovem by byla zcela jednoznačně „beznaděj“…

Jestliže „Psychorama“ byla o „temných stránkách duše“, tak texty na „Rag(e)time“ jsou normální reflexí toho, co vidíme kolem sebe. Třeba „Refugees From The Future“ je sci-fi o našich potomcích, který nás jednou obžalujou za to, že jsme dopustili, v jakejch sračkách oni musí žít. A to jenom kvůli chamtivosti několika hajzlů, který si osobujou nárok na jakousi svoji jedinou svatou pravdu. A kvůli ní zdevastujou a znečištěj každej píď země, kvůli ní rozložej celou společnost. Myslíš, že se to neděje? „I Want To Take You…“ je čistě protirasistickej song, k tomu nemám co dodat. „Bloody Oil“ je sice o tý vylhaný a nesmyslný válce v Iráku, ale v podstatě je o každý válce, která přináší jen utrpení. A samozřejmě kšefty zbrojařskejm a stavebním firmám. „Only Pain“ je o strachu a beznaději. „Words Are Dead“ zase o tom, že jsme úplně ztratili duchovno a magii, nerozumíme slovům, který utvářej vztahy a společnost, zato slepě přijímáme nejprimitivnější slogany, díky nimž utápíme život v naprosto pitomých materiálních banalitách. Že přesně teď žijeme v oné huxleyovské budoucnosti, „kultuře trivialit, pravdě utopené v moři bezvýznamností“. A že zůstaneme stejně natvrdlí až do hořkýho konce. Myslíš, že je to mimo mísu?

Celkově velmi ponurý ráz desky narušuje jen přítomnost coververze od VELVET UNDEGROUND „Sunday Morning“ a na vás neobvykle optimistická skladba „Freddie the Spider“. Nemyslíš, že právě tyto dva kousky celistvost desky poněkud narušují? Nebo jste jen chtěli atmosféru desky trochu odlehčit, aby se posluchači bezprostředně po jejím poslechu nešli zasebevraždit?

Musím se přiznat, že nasadit po„Bloody Oil“ a „Only Pain“, tedy totálních depresárnách, prosluněnou písničku „Sunday Morning“ je spíš tak trošku cynickej humor. Ale „Pavouk Béda“, kterej je navíc odpálen známým monty-pythonovským sloganem, je skutečně odlehčující srandička, která se pouze jemně vrtá v hudebních dějinách.

Další skladbou, která poněkud vybočuje, je překrásná balada „Words Are Dead“, kde tvůj hlas doprovází jen akustická kytara a violoncello. Výsledek je úžasný. Jak tahle skladba vznikla a nemáte v plánu někdy v budoucnu vydat čistě akustickou desku?

Musím se přiznat, že když jsem ji přines´ na zkoušku, ze začátku jsme nevěděli, co s ní. Tak nějak jsem tušil, že na sloky chci akustickej bigbít, ale třeba jsme přemýšleli o tom, že refrény budou tvrdý noise. Nakonec jsme se rozhodli ji nezprznit s tím, že je tedy vyloučeno hrát ji na koncertech, ale na desku ji natočíme. Zavolal jsem Olinovi Nejezchlebovi a řekl mu, aby do ní vymyslel „to nejsmutnější sólo na cello, jaký kdy vymyslel“. A bylo to.

*

O tom, vydat se jen s akustickými kytarami a bubínky po turné po hospodách, jsme se už několikrát bavili, a vcelku nadšeně, ovšem spíš to vyplývalo z množství požitých nápojů, než z nějakýho konkrétního nápadu, který bude později uskutečněn. Ale nikdy neříkej nikdy…

Kromě skladby „Only Pain“ jste tentokrát zcela vypustili prvky ethna, které vaší tvorbě nesmírně sluší. Není to škoda? Objeví se tyto prvky ještě na některém z dalších alb?

Nápady na orientální rify a motivy jsou v zásobě a pokud se nám poštěstí natočit další desku, určitě se na ní objeví.

*

Až doposud jste kromě debutu natočili všechny desky v Hostivaři. Tentokrát jste ale zvolili studio Andy’s Sound a přiznám, čímž deska dle mého názoru zvukově trochu utrpěla. Proč jste se rozhodli vyměnit zavedené studio, kde jste dosahovali permanentně kvalitního zvuku?

Nemyslím si, že by deska zvukově utrpěla – jenom prostě má ten sound trošku jinej. Andyho jsme zvolili z několika důvodů. Za prvé je to náš kamarád, za druhé žije v Havlíčkově Brodě, takže kapela nemusela nikam cestovat. To je důležitý, protože takhle jsme desku mohli nahrávat průběžně, průběžně jí míchat a ne ji narychlo nabušit za pět dnů jako u Zdeňka. Taktéž naše finanční prostředky zdály se být poněkud omezené.

*

Desku jste se tentokrát rozhodli vydat svépomocí bez labelu za zády. Proč jste se k tomuto kroku rozhodli?

Prostě jsme si to chtěli zkusit. Člověk má pak tyhle věci víc pod kontrolou. O distribuci se nám starají Black Point a Cecek Records, album je pochopitelně k dostání na našich koncertech a též si ho lze objednat na našich webových stránkách.

Před nedávnem NAŠROT oslavil v Praze a Havlíčkově Brodě 20 let své existence, což je úctyhodné číslo. Jak jste si tyto narozeniny užili a jak bys těch dvacet let strávených na scéně shrnul?

Já si myslím, že jsme si oba koncerty užili až moc. A řeknu ti, konce některejch jedinců… No nic, byla to prostě paráda, přišla spousta lidu, staří přátelé i mladí nadšenci, podpořili nás některé další soubory, a pokud se vše povede, tak z toho pražskýho koncertu by snad mohlo vzniknout i DVD.

A shrnutí oněch dvaceti let? Já už jsem to někde říkal – když si vezmeš, že jsme byli flinkové, lenoši, ignoranti a ožralové, co se o nic nestaraj a na všechno serou, tak je možný označit sedm vydaných řadových alb jako úspěch. Jenomže zase jsme kvůli výše uvedený charakteristice mnohokrát ztratili pozice, který jsme si předtím vydobyli. A tak je těch dvacet let vlastně jako sinusoida – natočíš album, jezdíš s ním po vlastech českých a moravských, seš nahoře, jenomže po čase jdeš dolů, protože pomalu mizíš z médií a tím pádem z očí. A pak se jen prodíráš do doby, než zase uklohníš něco novýho. A tak plyne rockerův čas…

Neuvažoval si někdy o změně názvu? Vzhledem k tomu, že vaše tvorba zní poměrně seriózně, už mi k vám tento název příliš nesedí a může odradit případné nové fanoušky, které si pod tímto názvem nejspíše představí nějakou punkovou odrhovačku.

On ten název, spíš než hudbu, vyjadřoval a vyjadřuje náš životní styl. Tedy – už to není tak divoký, jako v první půli devadesátek, ale na druhou stranu se někdy dokážem vyprasit tak mocně, že bys v životě neřekl, že ty trosky ležící pod stoly umí vůbec číst a psát, natož hrát na nějaký hudební nástroj.

Časové rozestupy mezi jednotlivými deskami jsou čím dál tím delší. Budeme muset i na další desku čekat dlouhých pět let? Jak vlastně momentálně vidíš budoucnost NAŠROT?

My dlouhodobě nikdy neuvažujeme – kapela je křehká záležitost a může skončit stejně dobře za dvacet let jako za měsíc. Soustřeďujeme se zatím na tenhle rok: to znamená, že děláme koncerty, na nichž hrajeme věci z „Rag(e)time“, snažíme se prodat co nejvíce CD (i když už to není moc v kursu), abychom dokázali zaplatit mix, střih a výrobu DVD, zároveň se pomalu, ale jistě chystá knížka o NAŠROT.

*

Tvým bočním projektem je zajímavé seskupení MARADONA JAZZ. Chtěl bys o tomto zajímavém projektu trochu pohovořit a blíže nám ho představit?

V kostce řečeno je MARADONA JAZZ mejdanové improvizační těleso, které hraje ku tanci a zábavě převážně v rytmech latinskoamerických. Sestava tělesa je následující: DJ Mucho (dj-ing, znám též jako zpěvák a baskytarista sk. PLEXIS), DJ Baltazar (dj-ing), Jaroslav „Seňor“ Stuchlý (bicí, též bubeník MICHAEL´S UNCLE) a Hraboš (zpěv, scat). Když to rozeberu, tak oba DJs pouští desky s latinou, latino-jazzem, soulem a housem a já s Jardou do toho improvizujeme. Je to velká legrace, velký uvolnění a lidi se náramně baví.

*

Jsi znám rovněž jako poměrně úspěšný spisovatel knih. Co ti psaní dává a kdy ses mu začal aktivně věnovat?

No, já jsem samozřejmě jako každý začínal psaním poezie. Prakticky celý osmdesátý léta jsem psal poezii, kromě asi dvou takovejch jako sci-fi povídek a stručný historie bigbítu. První opravdovou knížkou bylo vlastně až „Viděno Sudem“ v roce 1998, což ale původně ani neměla být kniha, nýbrž rozsáhlejší článek do Rock&Popu. No a pak následovaly další „sudovské“ kousky, poslední je „Návrat k Sudu“ z roku 2006. Abych se přiznal, tak já se moc za spisovatele nepokládám, jenom tak nějak vždycky pospojuju pár skečů dohromady, aby se kamarádi z knajpy pobavili. Však se taky nejedná o nic seriózního, podle mě je to jen pokleslá popkulturní literatura o třech opilcích povlávajících na trase někde mezi Vinárnou U Sudu a barem Umbar na planetě Umbar v systému Alfa Centauri.

V minulosti jsi byl moderátorem a spoluautorem kultovního dokumentárního cyklu Bigbít, který vyl vysílán na ČT. Před několika lety ses navíc vrhl na tvorbu stejnojmenného webu o rockové (a příbuzné) hudbě v Československu v rozmezí let 1956 – 1989. Osobně si nevybavuji jedinou publikaci či stránky, kde by toto téma bylo tak komplexně zpracováno. Jak moc úsilí tě to stálo? Nebyl problém sehnat některé informace, které zřejmě nebyly nikdy oficiálně zdokumentovány? Popiš nám trochu postup tvorby tohoto ojedinělého projektu…

Tady se musím přiznat, že Československý bigbít poslední čtyři roky poněkud zanedbávám, protože jsem se rozhodl ve svém volném čase zpracovat Stručné dějiny světové rockové hudby XX. století. Mám to prakticky hotový, teď to cpu do redakčního systému. Pak se zase vrátím k tuzemskýmu bigbítu.

Je to docela kláda dát to všechno do kupy. V podstatě je důležitý, aby člověk měl tu muziku rád, aby jí poslouchal v celý její rozmanitosti, aby si o ní ledacos přečetl, jako třeba různý biografie, časopisy, internet, no a pak je dobrý mít nějaký, alespoň elementární znalosti z poválečný světový a československý historie.

Mezi vaše fanoušky patří mimo jiné i jeden z nejlepších současných českých režisérů Petr Zelenka. Jedna z vašich skladeb dokonce zazněla i na soundtracku k jeho filmu Příběhy obyčejného šílenství. Znáte se s Petrem osobně? Co bys nám o tomto svérázném umělci řekl?

Známe se velmi dobře asi tak od poloviny 90.let. Následně u něj v bytě na Letné probíhaly a probíhají dodnes takový mikro-mejdánky, kde se klábosí, pouští filmové nebo televizní lahůdky, popíjí dobré víno a dlabou bagety s jeho mistrovskou česnekovou pomazánkou. Je to kromě koncertů prakticky jediná možnost jak se sejít, protože on pořád buď něco točí a režíruje anebo cestuje po světě, coby důsledku svého točení a režírování. Je to bezvadnej a chytrej člověk se zdravými názory a citem pro dobrou muziku. Nakonec – poslouchá NAŠROT…

Pocházíte z Havlíčkova Brodu, který je srdcem Vysočiny. Jaký máš k tomuto kraji a městu vztah?

Já znám HáBéčko už přes pětadvacet let jenom z víkendů. A kromě členů kapely, lidí z bejvalý undergroundový komunity a pár starejch kámošů tam v podstatě už nikoho neznám. Ale město je to hezký a je dobrý se mít kam vrátit, přestože se cítím doma víc v Praze.

Abych se přiznal, tvrdá scéna na Vysočině mi připadá jako jedna z nejslabších v celé republice a její úrovní jsem celkem frustrován. Myslíš si to samé, nebo na to máš odlišný názor? Jaké kapely tě v tomto kraji zaujaly? A jaké další české kapely tě poslední dobou oslovily?

Vysočina byla vždycky zábavový kraj, což znamená, že tam byl v kurzu hlavně tancovačkový hard rock a metal. Punk a hardcore tam nikdy moc nejely, nakonec to jsou vyloženě velkoměstský styly. I když mám pocit, že jsme to s NAŠROTem trochu nakopli - v polovině 90.let tam fungovalo dost HC part, například známá byla skupina Ďeti. Poté už jsem tu scénu přestal sledovat. Ale vím, že i teď tam existujou mladý dobrý kapely jako třeba NU POGODI nebo SELTAEB.

Z českých skupin se mi toho líbí docela dost. Když pominu kamarády z kapel, který jsou mi blízký hudebně tak i lidsky, čímž mám na mysli punkery z PLEXIS, APPLE-JUICE a NVÚ, nebo hardcoristy z MICHAEL´S UNCLE, GNU a INSANIA, tak bych k poslechu doporučil z HC-crossoveru JOLLY JOKER & PBU, ILLEGAL ILLUSION, NONSENSE, STATUS PRAESENTS, z garážového bigbítu ESQMEQ, z jižanského rocku PUMPA, z metalu ENDLESS, z rapu WWW atd.… A samozřejmě mám rád starý bigbíťáky z kapel jako VLADIMÍR MIŠÍK & ETC… nebo FRAMUS FIVE a osobnosti folku a folk-rocku jako VLADIMÍR MERTA, VLASTA TŘEŠŇÁK, JURA PAVLICA & HRADIŠTAN atd.

Na závěr budu citovat úryvek ze skladby „Freddie the Spider“, kde zpíváš: „šedesátky byly slunečním úsvitem, sedmdesátky se dotýkaly hvězd, osmdesátky byly sračko-léta – však víš, devadesátky byly novou nadějí, ale nebyl to žádnej ráj“ – to je dle mého názoru velmi trefně a vtipně popsaná realita na hudební scéně. Jak bys v tomto směru charakterizoval současnost?

Retro retra, pajcovníků ráj, přeslazená nuda a občas pár svěženek vyrostlých…

© 2021 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.