Rozhovor Hraboše pro MF Dnes, region Vysočina (7.2.2009).
(Jedná se o původní nezkrácený text, s tím, že otázky jsou poskládány za sebou tak, aby to dávalo alespoň nějaký smysl).
K brodské hardcore-crossoverové skupině Našrot se váží pozoruhodné superlativy. V polovině 90. let platili za jednu z nejlepších tuzemských koncertních kapel, současně je kritici označovali jako „nejlepší neperspektivní kapelu“.
„Tohle označení v souvislosti s Našrotem vzniklo v oněch temných dobách naší občasné ztráty sebekontroly, z čehož se nakonec vyvinula naprostá pódiová anarchie. To byla asi tak léta 1989-94. Dnes už k těm alkoholickým excesům až na výjimky nedochází. Ale naše neperspektivita trvá, i když nikoli z důvodů chlastání. Prostě už máme svůj věk,“ hodnotí sedmačtyřicetiletý Petr „Hraboš“ Hrabalik, frontman skupiny Našrot.
Další zásadní vlastností Našrotu je trvanlivost – loni oslavili dvacet let aktivní existence, během kterých nikdy neopustili elitu tuzemského tvrdého rocku.
Jak vznikl Našrot? Popište okolnosti a místo založení. Proč vlastně tehdy kapela vznikla?
Kapela Našrot vznikla v restauraci havlbrodského hotelu Černý orel v březnu 1988. S basákem Marthou jsme se znali ještě z působení v Křečovejch Žílách, pak přišly vojny, po nich chlastání z nudy a touha dát zase něco dohromady. Oba jsme tehdy jeli v Dead Kennedys a já ještě v The Who. Sešli jsme se ve jmenované knajpě, já mu řekl, že zakládám skupinu Šrot, a on že tam bude hrát na baskytaru, přičemž skladby budou ultrarychlý a krátký. Na projevení souhlasu pozdvihl pivo a řekl: „Tak dobrá, ale teď si připijeme na… na… na Šrot! Ha! Změna názvu – budeme se jmenovat Na šrot!“ A název byl na světě. Já jsem pak obě slova v trapné snaze o originalitu začal psát dohromady, abychom měli takovou jako marku. O měsíc později se k nám přidal ještě bubeník Jouza, který také hrával s KŽ a zrovna se vrátil z vojny. Tak nějak to bylo.
Jaké bylo koncertování v posledních dvou letech socialismu v nuceném undergroundu? Měl jste tehdy ten dodnes často zmiňovaný pocit pospolitosti v onom ghettu "pozitivní deviace", jak to vyjádřil tuším Bondy?
Ano, měl, ale my už jsme tohle zažívali před Našrotem – Křečový Žíly byly taky naprosto neoficiální androšskou kapelou, bez papírů na hraní. Dokonce jsme se pouštěli do pořádání vlastních sedánků a podzemních koncertů, který jsme podle jedné písně Boba Dylana nazývali „Pod tou strážní věží“. Vyvrcholením pak byla akce, honosně nazvaná „Underground Festival Of Music“, na níž se do lomu u řeky Šlapanky narvalo asi 250 mániček. A to už pro fízly přestávala bejt sranda.
V letech 1988-89 to fungovalo na stejným principu – Našrot vlastně taky oficiálně neexistoval. Takže většinou se přes různý hospodský sezení šířily zprávy, že ti a ti kámoši z undergroundu pořádaj podzemní akci tam a tam a jestli nechceme přijet. Jediný rozdíl byl v tom, že na konci 80. let už společně fungovaly komunity androšských mániček a nově punkerů, takže to bylo trochu pestřejší společenství než na začátku dekády, kdy tu punků bylo jen pár.
Zmínil jste undergroundový soubor, který existoval ještě před Našrotem. Popište tedy začátky členů kapely v dnes už asi málokomu známých skupinách Maama, Křečový žíly a Gumovej knedlík - vrátil byste se ještě dnes k něčemu, co jste tehdy hráli?
Já jsem někdy v roce 1982 začínal v Maamě, což ani nebyla kapela – bylo to spíš takový společenství mániček, který se scházelo v Národní kavárně nebo v hostinci U Hnáta, a tvořilo víceméně zvukový koláže po vzoru alternativních souborů, najmě z hnutí Rock In Opposition. Ve stejným roce vznikl na Žižkově Gumovej Knedlík, coby takový hospodský punk – tam bubnoval Jouza. No, a opět roku 1982 vznikly na sídlišti Pražská Křečový Žíly, parta přátel, z nichž někteří uměli hrát, jiní ne – produkovali taky takový podivný zvukový koláže s občasným punkovým tématem. U nich hrál baskytaru Martha. Všichni tři jsme se pak sešli v roce 1985 v Křečovejch Žílách a můžu říct, že i přes naše instrumentální nedostatky občas vznikly hodně silný místa. Třeba takovej koncert z Baráčku z dubna ´85 mě dodneška hodně excituje, zejména v improvizovaných pasážích. Na druhou stranu je třeba říct, že jen málokdo je schopen doposlouchat ho až do konce.
Měli jste za socialismu někdy přímý kontakt s policií díky koncertování v de facto v ilegalitě? Pokud ano, popište nějaký detail, vzpomínku.
V knížce Okres na východě jsem zjistil, že nás začínali monitorovat cca od roku 1984, a zmíněnej Underground Fest v lomu v září ´85, jim asi přidělal pár vrásek. Jenomže pak došlo k těm odchodům na vojnu a do Prahy a naše společenství se de facto na dva roky rozešlo. Všímat si nás začali až v roce 1989, kdy začala vyvíjet činnost naše nezávislá iniciativa Havlíčkova mládež. Já byl navíc na Palachově týdnu v Praze, kde mě perlustrovali, takže když jsem dorazil do HB, okamžitě si pro mě přijeli. Při výslechu se mě samozřejmě na Našrot ptali, jenomže v tý době jsme zrovna byli rozpadlí, neb se Martha soustavně věnoval lití, tak jsem jim řekl, že kapela Našrot už neexistuje. Oni pak na mě a na další členy HM vedli svazky, coby na nepřátelský osoby či jak se to jmenovalo, ale mám pocit, že během léta a na podzim nás sice sledovali, ale do nějakejch tvrdších ataků se nepouštěli. Aspoň co se týče mě, což možná souviselo s faktem, že jsem už žil v Praze a do HB se dostával jen na víkendy. Takže je možný, že takovýmu Žvatlovi nebo Pavlu Šimonovi (členové Havlíčkovy mládeže – Pozn. aut.), který bydleli v HB, asi dělali mnohem víc problémů než mě.
K počátkům Našrotu se váží pověsti, že kapela víc koncertů neodehrála než odehrála, pro opilost jejích členů. Skutečně to bylo tak? Nebo jde spíš o legendu, kterou i vy sami živíte? Vybavíte si koncert, kde vás opravdu mrzí, že jste ho neodehráli dobře, a naopak koncert na který hodně rádi vzpomínáte?
Bohužel ta legenda je pravdivá, průsery s pitím a následným neodehráním různých koncertů se s námi táhly celou první půlku 90.let, ale postupně jich naštěstí ubývalo. Ono to vyplývalo z takovýho toho nadšení, euforie, že spadla železná opona a že bolševik šel do háje. V tomto případě se samozřejmě jednalo o jásot poněkud předčasný, ale tehdy nám to tak nepřipadalo. Byla svoboda, člověk si moh dělat, co chtěl, mohutně se slavilo cokoliv. Abych se přiznal, tak já v podstatě ty první dva roky prožil v takovým oparu a nic moc si z tý doby nepamatuju. Navíc, když se někam jelo hrát, tak koncerty pořádali ti samí lidi, co jsme znali ještě z totáče, ti samí lidi zakládali první rockový kluby. Většina z toho společenstva se prostě přelila i do devadesátých let, tudíž zde byl opět důvod k napití. Na starý kámoše. No, a naším koncertům tohle dvakrát neprospívalo.
A nejhorší koncert? Ze vzpomínek našeho kytaristy, který v té době po nemoci nemohl pít, vím o vystoupení v Kutný Hoře. My ostatní jsme se tak zrubali, že jsme postupně odpadávali a koncert dohrával on a nějaký voják z publika, který jakž takž uměl hrát na bicí. Při koncertu v Praze v klubu 007 se zas díky opilství provozovaly pády do aparatury a na jeviště, šlapání na špatný krabičky, ničení stojanů. Ještě teď vidím pořadatele jak stojí za sloupem u podia, rezignovaně gestikuluje a pološeptem volá: „To nemá cenu! Skončete to!“
Naopak rád vzpomínám na koncert v pražským Rock café, někdy v 1991, kdy se na nás přišli podívat Exploited, který tu zrovna hráli. Po koncertě samozřejmě došlo k mohutné pitce a zpěvák Wattie mi říkal, že máme „urrgh, urrgh, very good… drummer, urrgh!“ a že by ho chtěl do kapely. Tak jsem mu řek, že to není „possible“. Skvělý taky bylo zahrát si na prvním opravdu velkým mezinárodním festivalu, který se u nás konal – na Jam 96, kde jsme stáli na stejným podiu s Ministry, Iggy Popem, Frankem Blackem, Bad Religion, Dog Eat Dog, Chumbawambou, Jesus Lizard, Echobelly a kdoví kým ještě. No, a nacpat decibelový rachot do hlavy našemu milému presidentovi Václavu Havlovi, jak se nám to podařilo na festivalu v Trutnově v roce 1997, to se taky hned tak někomu nepoštěstí.
Zmínil jste Jam 96 - kdo z osobností světového rocku vám tam byl sympatický? Vybavíte si nějakou drobnou příhodu s někým z muzikantů, s nimiž jste, předpokládám na podiu nebo v zákulisí tehdy přišli do styku?
No jo – v backstage byl poslední zeleninovej pohár a u něj ve stejném čase Frank Black a já. Tak dlouho jsme si dávali přednost, kdo ho uzme, až pak přišla nějaká holka, zeptala se, jestli je volnej a když jsme oba mlčeli, normálně ho sebrala. Dobrý byli taky anarchisti z Chumbawamby - z neznalosti jejich světonázoru jim cateringová produkční v dobré vůli nacpala ledničku basou coca-col. Úplně šíleli, naháněli tu nebohou ženu a řvali něco jako: „Okamžitě vyházejte z tý lednice to americký svinstvo!“ Jinak, co se týče muziky, tak nejvíc se mi líbili Ministry, Dog Eat Dog, Chumbawamba a samozřejmě ten šílenej Igáč. Zato u takovýho Shane MacGowana jsem měl pocit, že během koncertu vůbec nevěděl kde a je a co se děje. Byl úplně na sračky.
Vraťme se zpět. V 1. polovině devadesátých let došlo v k poměrně radikální proměně stylu kapely, od hospodského hardcore ke crossoveru, čím to bylo? Reagovali jste tehdy na nástup významných kapel typu Rage Against The Machine, nebo šlo o přirozený vývoj, k jinému stylu?
Když tři roky hraješ pořád to samý, tak už tě to unaví a je nutná změna. Někdy na začátku 90.let se sem začaly dostávat nahrávky prvních crossoverových kapel typu Faith No More, což mě hodně oslovilo. Oni spojili rap a hard rock a to mělo takovou sílu! Z jejich songu „Epic“ jsem byl úplně hotovej. První skladbou, kterou jsme udělali a byla tímhle stylem ovlivněná, se jmenovala „Big Star Honey Johnny“ s textem už v angličtině – vznikla někdy na jaře 1991. Nadto nám náš tehdejší manažér Žvatla dokázal sehnat hraní v Rakousku a ve Švýcarsku, tudíž se to s tou angličtinou – mezinárodním bigbítovým jazykem - tak nějak sepnulo. I když později nám došlo, že v tom rachotu stejně posluchači houby poznaj, jestli na ně hulákáš anglicky, česky nebo svahilsky. Nicméně ta angličtina už nám zůstala. A čím dál víc jsme směřovali do tábora HC-crossoveru, mám dokonce pocit, že hned po Jolly Joker a Spanish Fly jsme byli třetí, kdo tímhle stylem u nás začal hrát. Teprve potom jsme poznávali party jako Rage Against The Machine nebo Biohazard, což samozřejmě byly naprosto skvělý skupiny. V roce 1992 se k nám navíc přidal výborný kytarista Ceemek, tudíž se zlepšila instrumentace a mohli jsme se tak pouštět do složitějších věcí.
Před časem jste se vyjádřil, že si neděláte iluze, že by mohl Našrot prorazit i jinde než v tuzemsku, stále si to ještě myslíte? Nikdy se vám nechtělo vyvážet Našrot více do Evropy nebo třeba do USA?
My jsme si mysleli, že budeme běžně jezdit po Evropě, což se nám také zpočátku dařilo. Jenomže, když od nás odešel manažér, tak jsme prostě ztratili ty kontakty. Do toho přišly ještě další věci – Martha se oženil, narodilo se mu dítě, a též jsme normálně všichni chodili do zaměstnání, takže najednou bylo pro výjezdy málo prostoru. Jezdit kvůli jednomu koncertu třeba do Francie je prodělečná záležitost. Na to je třeba udělat těch koncertů aspoň 7-8, což ovšem znamená harcovat cca 2 týdny po světě.
A vyvážet Našrot s jeho muzikou do USA? To je jako nosit dříví do lesa. Takovejch part jako jsme my, tam maj mraky. A mnohem lepších.
Umíte si představit, jaký vývoj by mohl mít Našrot, kdyby hrál řekněme v Anglii místo v Česku?
To je zcela neodhadnutelná záležitost. Ale vlastně jo – v tý době, když budu brát řekněme roky 1988-96, byli v Anglii v oblibě zasněný shoegazer kapely, pak taneční kytarovky z „Madchesteru“, což byl předobraz budoucího brit-popu a zároveň začínala jet rave kultura se svým acid-housem a technem. Takže by to dopadlo asi takhle: Zhrzena naprostým nezájmem o svoji tvrdou hudbu odjíždí mladá anglická skupina Nasrot přes velkou louži do New Yorku, aby se vzápětí stala součástí místní HC-crossoverové scény. Bohužel však její úspěchy jsou mizivé ve srovnání se spřízněnými soubory Biohazard a Sick Of It All, neboť publikum na ní odrazuje Hraboshův zcela odporný britský akcent…
S kým z osobností světového bigbítu byste si rád popovídal, kdyby to šlo?
Rád bych pokecal s Robertem Plantem a nejen proto, že je stejně jako já fandou fotbalového klubu Wolverhampton Wanderers. Zajímá se taky o orientální hudbu, která i mě je blízká. Z podobného důvodu bych se taky rád setkal se Serjem Tankianem ze System Of A Down, což je kapela, která mě v době po milleniu bavila úplně nejvíc. S Eddie Vedderem jistá šance na pokec byla, když nám americkéj management potvrdil, že nemaj nic proti tomu, abychom dělali opening band Pearl Jam při jejich prvním pražským koncertě v roce 1996. Ale českej Interkoncerts nebo kýho čerta kdo, nám to zamáz. Asi měl připravený nějaký svoje koně, marketingově líp prodejný. Ale stejně ten koncert měl kvůli zpožděný aparatuře tehdy sekyru, takže ho nakonec odehráli Pearl Jam samotný.
Které tuzemské kapely máte rádi, respektive pokládáte je za zdravé jádro tuzemského bigbítu v nejširším slova smyslu?
Většinou jsou to naši přátelé ze spřízněných skupin – jsou nám blízcí jak hudbou, tak lidsky. Takže bych určitě uvedl punkery z Plexis, Apple Juice a N.V.Ú., hardcoristy z Michael´s Uncle, astrální HC Insania nebo noise-coreové pakoně Gnu, a je moc škoda, že se rozpadli Slut. Jmenované kapely určitě jsou nebo byly zdravým jádrem tuzemského bigbítu. A z těch dalších? V hardcore-crossoveru Jolly Joker, Illegal Illusion a Nonsense, ve špinavým rock´n´rollu Esqmeq, v metalu Endless, v rapu WWW a ve folklóru Pavlica s Hradišťanem. No a pak je tu léty ověřená kvalita v podobě Vladimíra Mišíka & Etc…, Prokopových Framus 5 a dalších.
Líbí se vám ještě dnes starší alba kapely, která jsou stylově velmi různorodá? Které se případně nelíbí, které pokládáte za nejlepší?
„The Mirror And The Mask“ (2000) považuji za naši nejlepší desku – nakonec dodneška z ní hrajeme čtyři skladby. A nejslabší je pochopitelně „Destructive Tour“ (1991), má příšernej tenkej umělohmotnej zvuk a moje lemplácká hra na kytaru tím pádem ztrácí svoje kouzlo.
Podle čeho si vybíráte skladby jejichž coververze přináší každé řadové album kapely Našrot?
Společným jmenovatelem všech coververzí jsou šedesátá léta, což je období, který mám ve velký oblibě. Veškerý základy toho, co dneska posloucháme, vznikly v sixties. Byla to doba novosti, změn a překračování tabu, doba, kdy mládež určovala sama za sebe, co se jí líbí, jak se chce oblékat a co poslouchat. Ono to samozřejmě vyvěralo taky z dobrý ekonomický situace na Západě, mladí lidé měl vcelku dost peněz a mohli si ledacos dovolit. No, a navíc se do toho zamíchaly ty psychedelický látky – brány vnímání se otevřely. Někoho to zničilo, někdo prohlédl, ale na málokom to nezanechalo stopy. Je zvláštní, že existovala určitá šance, že se sixties zase vrátí – tři čtvrtiny 90. let byly co se týče hudby naprosto úžasný. Jenomže bohužel doba už byla jiná a konzum, agresivita mezi lidmi a určitá neduchovnost to opět vrátily do srágor, který se na nás valily z osmdesátek.
Našrot patří ke kapelám s velmi energickými koncerty, což ale podle mého soudu vybočuje z průměru na tuzemské scéně, kde bigbítové kapely včetně tvrdých hrají na podiu poměrně vlažně, chladně, ne takříkajíc "našrot". Jak to vidíte vy? Proč tomu tak je?
Asi je to v určité pohlcenosti hudbou. Já třeba, když jdu na podium, si nepamatuju ani jeden text. Sotva ale zazní první tóny muziky, všechno mi naskočí a pak už to nechám volně plynout. Ostatní party se třeba snaží komunikovat s publikem, podbízet se mu, dívaj se na lidi, co by tak mohlo zabrat, vlastně promejšlej marketing toho koncertu. Tohle my neděláme – prostě spustíme rachot, u něj řádíme, a lidem to dojde samo.
Jak intenzivně koncertujete? Nejste vzhledem k intenzitě projevu na vašich koncertech už po dvaceti letech na scéně unaveni?
Bohužel, četnost koncertů se v posledních třech letech značně snížila. Časově náročná zaměstnání, potomci atd. Ale když už se hraje, jdeme do toho na 120 procent. HC-crossover je energetická muzika, na kterou se chodí lidi vyřádit – kapela a publikum musí tvořit spojený nádoby jedný společný energie. Samozřejmě, že sil už není tolik jako před deseti patnácti lety, takže i potom následná regenerace je delší. Ale na podiu tohle na sobě nesmíš dát znát, protože jinak na tebe podruhý už ty lidi nepřijdou.
Vaše kapela se potýká s fenoménem, že se mění vaši fanoušci co se týče jejich převažující sociální příslušnosti od punkerů ke "dredařům", stejně jako vaše hudba se pořád vyvíjí, ale kapela zůstává. Jak byste popsal typického příznivce Našrotu roku 2009?
Ty jo, já prostě nevím, je to taková podivná směska. Ale jedno vím jistě – nejsme generační kapela, s kterou publikum stárne, a když přijedeme někam do klubu, tak se věkový průměr pohybuje mezi 20-25 lety. Samozřejmě, že když je nějakej speciální koncert nebo benefice, tzn. křty nebo výročí, tak se starý psi zase slezou. Ale na běžný vystoupení chodí spíš mladí. Nevím, možná je obecným znakem prostě jen skutečnost, že si chtěj poslechnout tvrdej odvaz a pořádně zapařit.
Co je pro vás větším uspokojením: vybičované publikum na koncertě, nebo dobrá recenze nové desky, případně její dobrý prodej?
No tak - nejlepší by to bylo asi všechno dohromady, ne?
Historií Našrot se pořád vinou potíže členů s chemickými látkami a alkoholem, koncerty jsou ale pořád stejně energické, zmíním například chválený koncert v Hybrálci u Jihlavy, loni na konci léta - cítíte se tedy po dvaceti letech jízdy kapely fyzicky zdrávi? :-)
Na svůj věk jsme na tom fyzicky vcelku standardně, jen mám pocit, že nám někdy trochu měkne mozek.
Co vás osobně dovedlo k bigbítu?
Když na vás ve třinácti zaútočí Beatles a v šestnácti Led Zeppelin, je každý odpor zbytečný.