Po dvou desetiletích na tuzemské scéně jsou Našrot moc zkušení mazáci na to, aby se bezhlavě hnali za výsledky. S přípravami sedmé řadovky si dali načas, ale pilování nového materiálu se vyplatilo. Našrot vzešel z hardcoreové základny a své kořeny rozhodně nepopírá, zároveň se však nekompromisního nářezu striktně nedrží. Pod tvrdou slupkou skrývá rozmanité jádro. Tu zavane duch Blízkého východu (Only Pain), onde se laškuje s rapcorem (Freddie The Spider) a v uctivé předělávce Sunday Morning od The Velvet Underground zní Našrot takřka folkrockově.
Ve všech případech ovšem nejde o násilné pokusy, nýbrž o zatraceně sugestivní fláky. Obrovský podíl na tom mají Hrabošovy nadstandardní texty nutící k zamyšlení. Pohled znepokojeného vnímavého chlapa ve středním věku na okolní svět. Nemá na tváři falešný smích, nýbrž kyne vztýčeným prstem. Místo laciné kritiky s nastaveným prostředníkem však užívá varovný ukazovák. Neosočuje pomyslné soky, spíš konstatuje kolektivní spoluvinu lidstva. Nikoli oni, nýbrž my si za všechno můžeme. Ač to u hardcoreového matadora působí paradoxně, Hrabošovu hlasu svědčí mnohem lépe mírnější polohy, než naplno řvané. V těch postrádá razanci. Když ale v caveovsky laděné Words Are Dead, dokreslené navíc tklivým violoncellem, zpívá takřka křehce, emoce doslova tryskají. Skoro se zdá, že Našrot stvořil učebnici kultivovaného vzteku.
Hodnocení: 6 (ze sedmi možných)