Ve vzpomínkách hardcoristy Hraboše zní ze všeho nejlépe blues
Kdo zná Petra „Hraboše“ Hrabalika jako člena hardcorové formace Našrot nebo ze spolupráce s Petrem Hoškem v projektu Maradona Jazz, bude nejspíš jeho druhou sólovou deskou překvapen. Obsahuje totiž podobně jako 11 let starý první díl dvou CD nově natočené juvenilie z let 1982 – 1989. A navíc je to většinou folk nebo folk rock!
Čerstvý šedesátník (ano, i punkeři a hárdcoristé stárnou!) udělal to, co mnozí jiní v jeho věku – trochu si zrevidoval život. Nemusí to být nic strašného, ba naopak. Je to dobrá praxe před finišem. Člověk zjistí, co dělal dobře, nebo co se mu naopak nepovedlo, a často je překvapen, když objeví, že to, co zkoušel ve dvaceti a pak odložil, nebo dokonce zavrhl, nebylo zase až tak úplně špatné, byť pravda poplatné době vzniku a depresivně černým pocitům, které tehdy mezi tzv. neorganizovanou mládeží panovaly. V téhle souvislosti stojí za vyzdvihnutí song Den poté, který výstižně popisuje pocity (nejen) české mládeže v éře tzv. Hvězdných válek, kdy média na obou stranách železné opony strašila blížícím se soubojem Východu a Západu.
Hraboš hrával po hospodách jen tak s kytarou nebo s malou pomocí kamarádů něco jako folk. Mertu, Mišíka, ale třeba taky s původními anglickými texty Bruce Springsteena nebo zeppelínské Stairway To Heaven. Nejdůležitější ale byly jeho vlastní skladby. Tak jako mnozí jiní holdoval hlavně stylizovanému blues. Toho je také na dvojalbu „Songy z bědných časů 2“ nejvíc. Je takové, takové… lehce přiostřené kalandrovské: „Chodím si po světě / a zpívám o lásce / a možná trochu drsně / zní můj hlas sprosťáckej / tak nechte mi mý písně /děkuju pěkně…“
Z pamětnického celku se vymyká závěrečná nově napsaná The Girl From Mariupol inspirovaná ukrajinskou válkou. Tady dobrý úmysl překoná dílo samotné, sedmapůlminutový maraton naznačující inspiraci Neilem Youngem je zbytečně dlouhý a kompozice ve své polovině ztrácí energii. Když se píše agitka nebo protest song, má to být stručné a výstižné.
Rekonstrukce starých písní nahrál hraboš ve dvou – sám zpíval a hrál na kytaru, zatímco Vladimír Budík zvládl všechny nástroje a počítačové programy. Hrabalik sám je navíc autorem sleeve note a nezklamal. Se svou zkušeností archiváře a osoby činné v Popmuseu musel odvést brilantní práci. Zvláště nenápadný způsob, jak písně umístil do kontextu tehdejší i dnešní doby, nemá chybu.
Možná to ale mělo být jen jednoduché album. Kde je zvědavý na další verzi Stairway To Heaven nebo Springsteenovy The River, navíc v originále. Možná to měl být jen výběr nejlepších Hrabošových blues. Nebo sbírku soustředit do protestní polohy kolem skladby Jsem trochu jinej, která měla svou manifestační roli stejně tak jako za bolševika i dnes.
Verdikt:
Petr Hraboš Hrabalik se rozhodl pro volbu dvojalba, protože mu připadala nejautentičtější. Historický dokument přece vnímáme a hodnotíme úplně jinak než nejsoučasnější věci, a dokonce se často stává, že nám zdánlivě nepovedená skladba řekne o tom, co bylo, mnohem víc než ty nejpopulárnější. Tak je třeba tuto desku brát především.
Hodnocení: 65%