V čí hlavě se zrodila myšlenka sepsat a vydat knižně biografii skupiny Našrot? A jaký byl další postup od prvotního nápadu až po finální realizaci?
Uvažoval jsem o tom někdy v roce 2007 – v tom následujícím jsme totiž měli výročí 20ti let naší pohnutý existence. Prostě mi přišlo, že by nebylo špatný zaznamenat všechny ty úžasný chvilky (málo) a průsery (hodně), který nás za tu dobu potkaly a postihly. Zároveň jsem ale věděl, že by to měl napsat někdo mimo okruh kapely, někdo, kdo bude mít od zpracovávané látky odstup. A samozřejmě, že mě nenapadl nikdo jiný než Radek Diestler. Osobitý styl, brilantní jazyk, humor, pečlivá faktografie, to bylo jasný. Jako jasný se ovšem ukázalo i to, že on v té době vůbec neměl čas, protože pracoval na jiný knize. My jsme tehdy navíc připravovali desku „Rag(e)time“, takže jsme se zaměřili hlavně na ní, a já spisy sebrané poněkud vypustil z hlavy. No, a to album jsme nakonec uklohnili, takže 20 let Našrot bylo oslaveno důstojně, byť jen onou platňou.
V roce 2009, když jsme s Carlosem Palomitou sestříhali jeden z výročních koncertů do podoby budoucího DVD („Našrot: Live In Praha“), jsem Radka oslovil podruhý. Distribuce DVD pomocí knihy mi přišla coby přijatelná cesta jak – v době stahování z internetu – nosič dostat k lidem. Publicista byl ovšem zaneprázdněn dopisováním rozšířený verze své knihy o Třech sestrách. Nicméně abych mezitím nezahálel, zavalil mě maily s nespočtem otázek, týkajících se Našrotu. To bylo přímo kobercový bombardování dotazama! Já, jak mám paměť chatrnou až žádnou, jsem měl celej půlrok rozbordelařenej byt – všude se povalovaly fotky, záznamníky, útržky s poznámkama, videa, abych se vůbec něčeho chytil. Po dopsání třísesterského opusu pak Radek udělal několik výjezdů do Havl. Brodu, kde vyzpovídal zbytek kapely, plus lidi spojený s undergroundem Křečový žíly, což byl jeden z předchůdců Našrotu. Kniha pak byla dokončena v únoru 2011 a pod příznačným názvem „Totálně Našrot aneb Příběh naší nejlepší neperspektivní kapely“ vyšla měsíc nato.
Radek Diestler je zkušený novinář a spisovatel, ale je dobře známo, že tvrdému rocku už léta příliš neholduje. Předpokládám, že sázka na něj coby autora pramení z tvého letitého přátelství s ním, zejména ze společně sdílené vášně pro „kulatý nesmysl“...
No, je to tak napůl. Scházívali jsme se vinárně U Sudu na zápasy Ligy mistrů, odsledovali v ní různá MS a ME ve fotbale. A vyžahli tam toho tolik, že za ty prachy, co jsme tam nechali, bysme si mohli otevřít možná i my sami vlastní vinárnu. Měli jsme ale taky smysl pro podobný typ humoru (Monty Pythoni, Clouseau, Black Books) a svým způsobem se nám líbila i podobná muzika. Teda až na ty tvrďárny. A je fakt, že o Našrotu jsme se prakticky nebavili, což v podstatě vyhovovalo oběma stranám. Myslím, že trošku se to hnulo po „The Mirror & The Mask“, kdy se pro něj stal Našrot svým způsobem akceptovatelným, a ještě víc se to zlomilo po „Psychoramě“. Takže v momentě, kdy se Radek pustil do psaní knihy, už pro něj Našrot nepředstavoval nějakou hudebně nepřijatelnou kapelu. A navíc tušil, že „veselých storek z natáčení“ bude neurekom.
Nakolik měl Radek při práci na knize volnost? Jinak řečeno: museli jste nějak sladit jeho představu s tím, jaké představy jste měli vy jako kapela?
Jeho styl psaní je originální, věděl jsem, že to napíše vysoce kvalitně. Na druhý straně jsem ale znám jako pěknej šťoural, a když už jsem tedy přivedl svý paměťový neurony do stavu nepříčetnosti, snažil jsem se, aby určitý odstavce a věty dávaly přesně ten smysl, jaký měly dávat. Tzn., aby všechno, u čeho jsem si byl jistej, že se tak stalo, bylo popsáno přesně. Aby to prostě sedělo. Ono totiž někde stačí pozměnit jedno slovo, a věta pak vyzní úplně jinak. Takže s tímhle jsem ho nejspíš asi trochu sral. Dost sral. (smích)
Podobná publikace obvykle vzniká u příležitosti nějakého kulatého nebo aspoň půlkulatého výročí. Našrot ale svoje dvacáté narozeniny oslavil už v roce 2008 a k pětadvacetinám je ještě docela daleko...
Něco je vysvětleno už v první odpovědi – z tý vyplývá, že ta kniha je svým způsobem provázaná ještě s výročím 20ti let Našrotu. Ono pustit se do takovýhohle projektu, obsahujícího v sobě tři komponenty, to je časově a finančně dost náročná záležitost. Aby to k něčemu vypadalo, tak to prostě nejde udělat hned. My jsme měli štěstí, že jsme narazili na Petra „Žvatlu“ Novotného, což je bejvalej člen Křečovejch žil, vlastnící nakladatelství Petrkov. A on se rozhodl, že tu knihu vydá – i přesto, že jsme si to propočítali a zjistili, že projekt za všech okolností skončí provarem. Náklady na celej balíček byly prostě obrovský.
Na druhý straně, povedlo se udělat opravdu pěknou knihu, ale nejen knihu – on je to s těma DVD a CD vlastně skoro jakoby artefakt. To už za ten budoucí rok strávenej na polívkách a chlebu stojí.
Jak složité pro tebe bylo vydolovat z hlavy historky týkající se Našrotu z počátku 90. let? Ptám se proto, že ses několikrát nechal slyšet, že tahle euforická porevoluční doba pro tebe byl jeden velký trip a jeden nebo dva roky máš totálně v mlze a téměř nic si z té doby nepamatuješ.
Bylo to děsný, a někdy ještě horší. Jakžtakž mi pomohlo, že na náš web zachycuju něco jako takovou podrobnou historii v krátkých obrazech. Tam jsem se trošku chytal. No, ale stejně – Radek v knize píše, že ten čas patří v historii Našrotu k těm nejméně přehledným obdobím. To má rozhodně pravdu - nic si nepamatujem. Head Zero, jak říkávali Stooges.
Předpokládám, že při tom vzpomínání sis kolikrát taky logicky položil otázku, kdy to vlastně s Našrotem bylo nejlepší. Nuže, jaké nebo jaká období považuješ za nejšťastnější?
Ve třech nám to jelo jako čert třeba v letech 1990-91, což se ale postupně rozplynulo v tom mým alkoholickým marasmu. No, a když jsme hráli už ve čtyřech? Určitě roky 1994-1997 – plný kluby (a hodně klubů), dvě desky, Jam 96, Trutnovy, paráda. Pak už to byly jen takový cancoury, který se daly měřit na měsíce. Jo, a ještě rok 2004 byl skvělej.
Přílohou knihy jsou hned dva nosiče. Zastavme se nejdříve u DVD z vašeho výročního koncertu 12. 12. 2008 v pražském Vagonu. Já na něm nebyl, tudíž se musím zeptat: To je záznam celého tehdejšího vystoupení? Pokud ne, proč jste použili jen jeho část?
Není to celý vystoupení, vypadly z něj dvě věci – za prvý křest alba „Rag(e)time“, který prováděli režisér a herec Zdeněk Suchý alias Sucháč a baskytarista Plexis Petr Hošek zvaný Mucho. Když jsme to s Carlosem Palomitou šmikali, připadlo nám to tam takový nepatřičný, násilný, prostě taková interrupce. Úplně to narušovalo plynulost koncertu, plynulost dokumentu. Tak jsme to vyndali.
No, a pak vypadl poslední přídavek, skladba I Am Free takto cover skupiny The Who. Tam nám na půl písničky nejela jedna kamera, a jelikož byla toho večera naše vybavenost kamerami již tak dosti skromná, museli jsme song dát pryč. Z toho bysme se nevystříhali, ani kdybysme byli kouzelníci. Ale jinak jdou ty ostatní skladby popořadě, tak jak byly hrány na koncertě.
Bývá zvykem, že surový koncertní záznam bývá následně zvukově více či méně (ale většinou více) upravován a mnohdy i přímo přetáčen ve studiu. Jak tomu bylo v případě Našrotu?
Nějaký drobný chyby jsme samozřejmě opravili, ale že by to byly nějaký fatální zásahy, to zas ne. Co se týče zvuku, chtěli jsme nahrávku zmixovat jinak, než se to dělá: takový to – všechny nástroje musí být slyšet rovnoměrně a zpěvy jemně povytažené. Aby to jako moc nerušilo při koukání. My jsme naopak vyjeli víc kytaru a baskytaru a trochu utáhli zpěv a bicí. Proto je ten sound tak syrovej a garážovej, jak z šedesátejch let. A možná někdy až nepříjemnej. Ale co - my jsme beztak na poslech nikdy nebyli moc příjemná skupina. (smích)
Musím přiznat, že daleko víc než ono live DVD mě potěšil druhý bonus knihy – CD s akustickými verzemi vašich písní. Moc jsem nevěřil, že by šly oblíct do unplugged hávu, ale výsledek mě příjemně zaskočil. Jak jste přišli na to, že mohou fungovat i v téhle podobě?
Ve druhé půli roku 2009 nám náš manažer Cecek sdělil, že spřízněná parta Nonsense z Vel-Mezu každoročně organizuje festival Bezproudoff, Na něm vystupujou tvrdý kapely, ale svý koncerty tam odehrávaj unplugged. A že by nás tam chtěli. Jelikož jsme zrovna byli poněkud podroušeni, a fesťák se měl konat až zadlouho, tak jsme mu to vodkejvali, no jo jasně, zabrnkáme si tam na španěly a nazdar hodiny! A na celou věc jsme pochopitelně zapomněli.
V lednu 2010 jsme měli společnej koncert s Nonsense, a na něm nám řekli, že jsou rádi, že jsme to odsouhlasili a že se těšej, až si zahrajeme společně na Bezproudoffu. Koukali jsme na ně jak sůvy. Takže nás to trochu vylekalo a okamžitě jsme začali nakupovat akustický kytary, basák kontrabas a bubeník paličky ze špejlí. A začali vybírat materiál vhodný na unplugged koncert. A ten samozřejmě trénovat.
Kdo vás nezná a slyšel by jako první od Našrotu tohle album, dokonce by možná řekl, že musíte být nějací rockoví písničkáři, a ne divoká kapela vzešlá z hardcorových kořenů. Překvapilo vás samotné, jak silné mají některé skladby melodické jádro?
Upřímně řečeno ano. Dost z těch věcí jsme byli zvyklý slýchat pod tou masivní hlukovou stěnou, a když jsme je začali hrát elektroakusticky, tak jakoby se z tý decibelový slupky vylouply. Zjistili jsme, že to jsou obyčejný písničky, sice trochu divný, ale přece jen písničky. Když jsme je pak v Andy´s Soundu nahrávali, tak jsme i s Andym Andrlem víceméně vstupovali do neprobádanejch vod. Ani jedna strana s natáčením akustickýho materiálu neměla žádný zkušenosti. Tudíž jsme rádi, že to nakonec dopadlo docela dobře.
Na CD „Našrot Unplugged“ jsou i dvě novinky, můžeš je nějak okomentovat?
Night In Lhasa vznikla jako reflexe událostí z března 2008, kdy se v hlavním městě Tibetu zvedly protičínský bouře. A jako reflexi je ji taky třeba brát, přestože ten text je naivně aktivistickej. Je to prostě jen takový vyjádření postoje nic víc, nic míň. Čína okupuje Tibet přes šedesát let a nikdy se ho nevzdá, to je jasný. No, a Windy Day je zase taková parodie na srdcervoucí ploužáky z tzv. většinových rádií. Kýč v jeho nejčistší podobě. Obávám se, že to bude nejoblíbenější song z desky.
Co se bude s Našrotem dít v dalších měsících tohoto roku? A co případné nové řadové album?
My se teď budeme snažit hrát na koncertech, ať už unplugged nebo v plný elektrický síle. A přitom samozřejmě propagovat a prodávat knihu. Takže máme co dělat. Přes léto možná dojde k tomu, že bych se pustil (s částečnou pomocí Našrotu) do svejch starejch písní ve stylu folk&blues, který jsem hrával v půli osmdesátých let. A některý se pokusil natočit. Ale to je zatím ještě v mlze, přesto, že mě do toho basák Martha tlačí. A řadový album? Uvidíme. Jestli nezhyneme, tak do tří let by mohlo vzniknout. Ale kdo, kurva, ví, co bude v roce 2014…