Našrot: "Líní, laxní, legendární", (nezkrácený) rozhovor pro magazín Full Moon (duben 2011, vyšlo v září 2011)

Našrot: Líní, laxní a legendární

S havlíčkobrodským HC-crossoverem NAŠROT to nikdy nebylo jednoduché. Na jedné straně věčně zmaštění průseráři známí svou leností, laxním přístupem k hraní, kašláním na fanoušky a trpící naprostým organizačním chaosem a anarchií. Nedohrání koncertu, či nedoražení na něj se u nich stalo obvyklejším než výhra bří Pospíšilů na MS v kolové, a o jejich opileckých tazích se dodnes vyprávějí historky. Na druhé straně zavrženíhodní „komerční“ šmejdi, kteří vydávali u mamutích labelů typu Monitor a Popron. Jenže zase - pokud už měli nášlápnuto se nějak prosadit, ukázali se jako naprostá mediální škodná a marketingové nuly, přičemž dokázali zazdít i vcelku kvalitní desky. Píárovým pracovníkům gramofirem se z nich ježily hrůzou vlasy na hlavě, protože nikdo netušil, co provedou a do jakého průšvihu se zase namočí. Tisíckrát byli pohřbeni a odepisováni a existuje mnohem víc lidí, kteří je nesnáší, než těch, kteří jsou jejich fanoušky – a i ti to s nimi mají těžké z důvodu, který je naznačen ve druhé větě. Přesto všechno ale na scéně působí bez přestávky už třiadvacet let. Ta výdrž je obdivuhodná a inspirovala hudebního publicistu Radka Diestlera k napsání knihy o souboru, která dostala název Totálně Našrot aneb Příběh naší nejlepší neperspektivní kapely. Což je vhodná příležitost položit frontmanovi skupiny Petrovi „Hrabošovi“ Hrabalikovi několik otázek:

Kdy jste poprvé začali uvažovat o tom, že by vznikla kniha o historii Našrot?

 To bylo někdy v roce 2007 – o rok později jsme měli mít výročí 20 let existence, tož jsem si tak říkal, že by to nebyl špatný dárek. A měl jsem i vytipovaného člověka, který by připadal v úvahu celé to spáchat. Jenomže hudební publicista, historik a můj kamarád Radek Diestler byl v té době zaneprázdněn sepisováním jiných textů, a my jako Našrot jsme se zase spíš soustředili na natočení alba „Rag(e)time“, takže jsme tenhle nápad s knihou pustili k ledu. A desku se nakonec skutečně podařilo stylem DIY natočit a vydat.

 

Kdy se tedy nakonec podařilo celou tu věc s knihou dotáhnout do konce?

 Podruhé a silněji zahřmělo v půli roku 2009, když jsme s Carlosem Palomitou sestříhali záznam z našeho výročního koncertu v Praze. Tehdy bylo jasné, že vydat tohle live-DVD samostatně je nesmysl, zato jako příloha knihy by to bylo ideální. Radek ale v té době sepisoval rozšířené vydání své biografie Tří sester, takže opět neměl čas. Avšak poté, co práci dokončil, kývl i na Našrot. Přes rok 2010 jsme dávali dohromady podklady a můžu říct, že vydolovat z chatrných pamětí hudebníků nějaké vzpomínky byl úkol takřka nadlidský. Nicméně nakonec to z nás Radek dostal a knihu sepsal.

 

Jaké časové rozpětí obsahuje?

 Tak samozřejmě obsahuje historii Našrotu, tedy léta 1988-2010, nicméně v první kapitole se vrací ještě ke kořenům kapely – lokálnímu havlíčkobrodskému undergroundu a jeho souborům Maama, Gumovej Knedlík a Křečový Žíly. Zejména posledně jmenovaný „freak-out“ byl nejdůležitější, protože se v něm sešla většina pozdějších členů Našrotu. A okolo něj se také v letech 1984-85 zorganizovalo několik androšských akcí, na které přijížděli lidi z celý republiky, z čehož byli místní fízli pochopitelně jurodiví. 

 

Pohybovat se tehdy v undergroundu asi nebylo jednoduché.

 Být underground na malým městě, to už samo o sobě zajišťuje život v permanentním průseru – což také máničky nebo punks z jiných menších měst klidně potvrdí. Zároveň to byla i radost z objevování jiný hudby, literatury a umění vůbec. Jinde než v undergroundu bych se v 80. letech těžko seznámil s díly Klímy, Bondyho, Havla, ale třeba taky Bukowskiho, Learyho nebo Tolkiena. Těžko bych poslouchal kapely hnutí R.I.O. nebo sanfranciský underground. A nikdy bych nezhlédl na videích Blade Runnera, Brazil, Woodstock a The Wall. Underground prostě bojoval o možnost urvat si pro sebe kousek svobody ze světa tam za ostnatým drátem. Platil za to věčným opruzovaním ze strany orgánů Moci - problémy ve škole a v práci, výslechy a mnohdy i kriminálem. A z toho plynoucími psychickými a zdravotními potížemi.

 

Litoval jsi někdy toho, že si se pohyboval vlastně mezi „vyvrhely společnosti“?

 Nikdy. Obohatilo mě to. Ten pocit vnitřní svobody byl omamnej a nepodplatitelnej.

 

Když se podíváš na dnešní českou společnost – vidíš v ní nějakou paralelu s minulostí? 

 Myslím, že tenhle stát ke svobodě přišel příliš lacino, sametově, a proto dneska vlastně vůbec nikdo neví, co svoboda znamená – že je to odpovědnost a pokora. Pro spoustu idiotů je to ale jen nesmyslné drancování všeho a všech pro svůj vlastní prospěch. Takže pokud nepřijdete na to, co svoboda znamená, pak logicky dojde k tomu, že se v určitých - a zdůrazňuji v určitých - aspektech ty režimy vlastně nijak nemění. Změní se jen ideologické fangle: dřív se ničilo a drancovalo ve jménu Lenina a jediné nehynoucí strany, teď zas ve jménu Hayeka a Friedmana a jejich jediného a nehynoucího (a toho správného) kapitalismu. Výsledkem je pak rádoby demokratický, totálně zkorumpovaný systém, který povyšuje aroganci, opilost Mocí, nabubřelost, agresi, fízlování, nulovou zodpovědnost a tedy zbabělost na piedestal běžného chování. Krádež státního majetku je legitimním zdrojem obživy a lhaní - jak jsme se dozvěděli od mistra kličkování v politbyznysu, nyní ministra - běžnou a nyní už dokonce oficiální výbavou člena vlády. Ale ani se nedivím, že to všem těmhle nenažraným šmejdům vychází, protože společnost je tím cynismem už tak otupělá, unavená a pasivní, že bude jen mlčky skřípat zuby nebo nadávat v hospodě. Jako za minulýho režimu. Je zmatená, nejistá a navíc zmámená cingrlátky nepodstatností. Ta už do ulic nevyrazí. Prohrálo se.

 

Myslíš, že se to nezmění?

 Těžko. Technologové moci už to ovládli. Pokud má přijít nějaká změna, musí to být impuls zvenčí.      

 

Nyní se ještě obraťme k dalším komponentům svazku: kniha kromě koncertního DVD obsahuje ještě jednu a pro tvrdou skupinu dost netradiční přílohu – CD Našrot Unplugged. Jak k tomuhle došlo?

 Náš manager Cecek přišel s tím, že spřízněná kapela Nonsense z Vel-Mezu pořádá každé léto festival Bezproudoff, na kterém tvrdé kapely přehrávají svůj repertoár poloakusticky, tzv. unplugged. A že nás tam chtějí. Vím, že když ten návrh padl, byli jsme už dost podroušení, takže jsme mu to odkejvali, jako že jo, jasně, levou zadní, a na vše vzápětí zapomněli. Když jsme pak někde společně hráli s Nonsense cca půl rok před zmíněným fesťákem a oni nám ho znovu připomněli, zjistili jsme, že už jde do tuhýho. Okamžitě jsme si začali kupovat elektro-akustický kytary, basák kontrabas, bubeník paličky ze špejlí - a vzápětí začali vybírat repertoár a zkoušet. Mezitím jsem objevil vydavatele knihy Petra „Žvatlu“ Novotného, našeho bývalého spoluhráče z undergroundový skupiny Křečový Žíly, který má dnes nakladatelství Petrkov. A ten po čase pojal myšlénku, že by se měl natočit i ten program „unplugged“ a vložit do spisku jako druhá příloha.

 

Program „bez proudu“ se většinou natáčí koncertně, což ale není váš případ. Co to zapříčinilo?

 Tady nastal problém, že my jsme ty vystoupení unplugged vůbec neměli nasmlouvaný, protože ono původně opravdu mělo jít jen o ten festival. Pak se sice podařilo asi tři kšefty sehnat, jenomže časově už to bylo v háji - první deadline knihy měl být v říjnu 2010. Tak jsme narychlo objednali studio a začali točit. Když nám pak Žvatla sdělil, že termín vydání knihy posunuje na březen 2011, písničky už byly víceméně nahraný.

 

CD obsahuje i dva novinkové songy, podle mě dost diametrálně odlišné. Night In Lhasaje vcelku akceptovatelná…

 Night In Lhasa vznikla v březnu 2008 jako reflexe protičínských bouří v hlavním městě Tibetu. My jsme žili ve státě okupovaném Rusy přes dvacet let, Tibeťané tam mají Číňany nakvartýrované šedesát let, a jelikož se jedná o Asii, kde lidskej život nemá valnou cenu, tak je jasný, jak o moc je tam situace horší. V zemi už roky jednoznačně probíhá kulturně-sociální a politická genocida - do pár desítek let Tibeťané budou moci žít jen v exilu a svoje hlavní město budou znát už jen z fotek nebo dobových dokumentů. Čína Tibet nikdy nepustí, už jen proto, že se jedná o největší zásobárnu pitné vody na světě.

 

Ale zato Windy Day to je fakt příšerný sladkobolný ploužák…

 Windy Day… tady byla sladkobolnost účelem, však má taky song podtitul „pomalá patetická píseň páchnoucí kýčem“. Kluci z kapely si ji pro sebe ihned nazvali „fucking country“. Melodie podbízivá – i když se jedná o „unplugged“ nemohl jsem odolat tomu, vrazit tam takový ty patetický klávesy – a v srdcervoucím textu jsou nasekaný všechny možný klišé, co existujou (včetně the sky is grey). Jde o parodii na typ ploužáků z tzv. většinových rádií, pokus o určitou vlastní definici kýče. Někde už jsem říkal, že natočit tohle někdo v Americe v tý jejich milionový produkci, tak má Grammy jistou.

 

Když se vrátím k Našrotu a všeobecně k jeho textům, které z valné většiny píšeš ty, vždycky jsem tam zaznamenával buď určitou sociální kritiku, nebo deprese, ale parodii a černý humor jen zřídkakdy. Což mě u tebe, jako pisatele humorných knížek, docela překvapuje.

 On je trochu rozdíl psát prozaický útvar a pak texty, notabene v angličtině, když v ní navíc nejsem nějak moc vzdělán. Co se týče prózy, já jsem vždycky měl rád humorný věci, v dětství třeba povídky Šimka a Grossmanna nebo knížky Marka Twaina a Richmal Cromptonové. Později samozřejmě Cimrmany a spisovatele Hrabala, Vonneguta, Bukowskiho, Monty Pythony, Douglase Adamse nebo Pratchetta. Takže tohle všechno se nahromadilo, když jsem začal psát knížky z prostředí Vinárny U Sudu. Bavilo mě a baví vymýšlet si neuvěřitelný až absurdní situace a hlavní hrdiny v nich pořádně vymáchat. Navíc čeština je bezvadnej jazyk, jde si s ní nádherně hrát.

 Písňový text je jiný sdělení – ten příběh nebo atmosféru nějakýho okamžiku musíš nacpat do pár slok a dost krátkýho času. Takže to musí být mnohem hutnější, je třeba využívat sloganů. A silnější exprese, protože se tu navíc pracuje s dalšími prvky – rytmem a melodií. Je prostě třeba dbát, aby to nějakým způsobem spolu konvenovalo.

 

Jsi znám také tím, že se zajímáš o rockovou historii; pracoval jsi třeba na TV-seriálu Bigbít a textově jsi vytvářel jeho webovou podobu. Ale pak celá věc nějak usnula. Bude se se stránkami Bigbítu ještě vůbec něco dít?

 Tam byl problém v tom, že se jednalo o dlouhodobý projekt, což v době, kdy všichni chtějí všechno hned, okamžitě ztrácí svoji atraktivitu. A samozřejmě finanční podporu. Mezitím jsem si do šuplíku začal psát Stručné dějiny světového rocku (a popu) XX. století, s tím, že to s tou českou verzí někdy v budoucnu propojím. Nakonec mě to chytlo natolik, že jsem se tomu ve svém volnu věnoval hodně a rád. Cca před dvěma roky se na projekt sehnalo víc peněz, vymyslel se redakční systém, který funguje, takže to opět jede. V nejbližší době by se to mělo objevit na webu ČT – Světový „Bigbít“ je víceméně kompletní, ten československý se bude postupně doplňovat.    

 

Znovu se vraťme k Našrotu. Akustické hraní vás dle knihy nakoplo. Je možné u vás čekat přerod ve folk-rockovou skupinu?

 Budeme dělat koncerty „unplugged“ i elektrické. Možná na nějakých dalších nahrávkách v budoucnu akustické nástroje více využijeme. Ale s tím folk-rockem bych to neviděl tak dramaticky, přece jenom máme radši ten hluk.

 

© 2021 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.