(nezkrácený rozhovor s Hrabošem)
"Jedly, pily, hodovaly a pak si to udělaly, vokurkou a tyčí - byly úplně našrot," zpívala kdysi havlíčkobrodská formace NAŠROT. Její členové byli mnohokrát spatřeni ve stavu "totálně našrot" (jak se mimochodem jmenovalo i jejich historicky první demo), přesto se to kupodivu na jejich nonkonformní muzice i k ní dobře přiléhavých textech nikterak neprojevuje. Novým elpíčkem "THE GUIDE TO THE WILD YEARS" Našrot završuje jakousi volnou trilogii, vytýčenou deskou "BRAIN INVESTIGATOR" a rozvinutou albem "CORNERED ANIMAL" (punkověhardcorový debut "DESTRUCTIVE TOUR" byl přece jen upečen z hodně jiného těsta). Nejen tato skutečnost ovšem byla důvodem k návštěvě zpěváka Hraboše...
K nové desce Našrotu jsi napsal takové povídání, v němž uvádíš, že v kapele průběžně probíhají alkoholické krize. Tyhle situace přicházejí nějak cyklicky?
Tam není uvedeno, že by průběžně probíhaly, je tam zmínka jen o tý mý v dvaadevadesátym, díky níž jsme vzali kytaristu Ceemeka. A co se těch problémů týče, není v tom jen alkohol... Víš, muzika v tom nehraje až tak velkou roli, spíš osobní záležitosti, přepracovanost ze zaměstnání, protože nikdo z nás se muzikou neživí. A u ostatních kluků v kapele, který žijou v Havlíčkově Brodě, se navíc projevuje ta bezvýchodnost z maloměsta, ta zatuchlost, která tě nutí chlastat, protože tam vlastně ani není moc co jinýho dělat.
Nejmenovaný pražský muzikant o tobě nedávno prohlásil zhruba tohle: Vždycky jsem si o Hrabošovi myslel, že je to obyčejná lopata, protože jsem ho pokaždé viděl někde nalitýho, ale pak jsem ho poznal blíž a zjistil, že mu to docela pálí... Záleží ti na image, co si o tobě lidi myslí?
Image se vytváří tím, co člověk dělá a samozřejmě, že každý chlap je ješita a i já bych byl rád aby si o mně ostatní mysleli to nejlepší. Aspoň okruh mých přátel. Co si o mě myslí tzv. "normální" lidi je mi úplně fuk. Na druhý straně je fakt, že se s lidma někdy setkávám v takovym stavu, kdy se moje myšlení podobá vylízanosti plechovky od lančmítu... Pak zpětně pátrám, co jsem kde udělal, a říkám si: kurva, tohle je zrovna člověk, na kterým mi záleží, to jsem to zase posral. Nicméně si myslím, že těch alkoholickejch úletů bývá čím dál tím míň, i když někdy ujedu. ...Hm, v podstatě by se dalo říct, že jsem dospěl k tomu, že se za to pití dost stydím.
Nezkomplikovala vám tahle pověst opilců jednání ohledně desek atd.
Ani ne tak ohledně desek, jako ohledně koncertů. Našrot dostal nálepku nespolehlivý kapely. Víš, ono je normální, že kapely dojíždějí na koncerty pozdě - u nás se to v minulosti OBČAS motalo kolem alkoholu a od tý doby se to s námi táhne. Někdy ale dojde k zmatečný domluvě, kdy se o koncertech dovídám třeba tři dni před tím, a pak se narychlo shání auto. Takže to jsou spíš organizační záležitosti, nedorozumění a tak, ale pořadatel si myslí, že jsme vypitý idioti... Ale pojďme se bavit o zajímavějších věcech, než pořád o tom chlastu. To přece už čtenáře dávno nebaví.
Mě osobně nová deska připadá jako vaše možná vůbec nejtvrdší - jaký je tvůj pohled?
Mně to tak nepřipadá. Pokusím se o srovnání. "Brain Investigator", to byl přechod na anglický texty a jiný druh muziky. Takže ta deska byla živelná a stylově rozháraná, ale svým způsobem ji mám hrozně rád. "Cornered Animal" je naopak hodně stylová deska, kde je sound kapely jasnej od začátku až do konce. Nicméně struktura těch písniček i zvuk kytary je skoro pořád stejnej. Čili tahle deska je až moc sevřená, monolitická a bohužel skladby znějí jedna jako druhá. Ale zase ai myslím, že se mi v rámci možností mý angličtiny povedlo udělat nejlepší texty. A "The Guide..."? Já jí naopak nepovažuju za tvrdou - naopak, je tam hodně zpěvných a jinak zjemňujících pasáží. Nicméně mi připadá rozmanitá, jenom nevím, jestli jsme ji přesně takhle chtěli natočit. Chtěliĺ jsme prostě dosáhnout toho, abychom si otevřeli vrátka do jiných hudebních stylů, a to se snad podařilo. Prostě jestliže bude ještě nějaký další program Našrotu, bude možnost dělat si co budeme chtít. Nás hrozně svazovalo, že jsme byli lidma házený do jedný zažitý škatule.
Mluvil jsi o pestrosti desky, s čímž se dá souhlasit. Týká se to ale i tvýho zpěvu, který je zatím asi nejrozmanitější... Jak to?
Na druhý desce jsem zpíval čtyři takty v "Lies"! (smích). Na "Cornered Animal" budou určitě aspoň dvě zpěvný pasáže. Je ale fakt, že tady zpívám víc a proto mi to připadá takový komerčnější.
Je to dáno tím, že se možná vracíš ke způsobu, jakým jsi v minulosti zpíval v jiných kapelách, anebo hledáš nějakou úplně novou polohu?
Jde spíš o představu o muzice, kterou teďka děláme. Kdybych ve všech věcech rapoval nebo vyřvával, tak to bude podobný jako na "Cornered Animal". Čili, i to, že tam víc zpívám, je vklad do rozmanitosti desky. Je v tom prostě ta již zmíněná snaha otevřít si vrátka do jinejch hudebních vesmírů, což kapela festovně potřebuje. Na další desce může třeba být i blues nebo jazz... Prostě crossover.
Říkáš, že Našrot potřebuje ono stylové rozrůznění. Souhlasí s tím i zbytek kapely?
Všimněte si, že hudební nápady si jsou i na nový desce vlastně pořád hodně podobný. Ceemek, Martha ani já nepřekračujeme svůj skladatelskej stín. A protože tohle jde velice těžko, tak se to snažíme dělat takovými aranžérskými fintami a jemnůstkami, kterých je tam hodně a v budoucnu jich ještě přibyde.
Jsou kluci z kapely konzervativní co se týče názorů na muziku?
Vůbec ne. Jouza poslouchá hodně etnickou hudbu a třeba Ceemek i Martha elektronickou taneční muziku, a všem dohromady se nám líbí Prodigy, protože, co si budeme povídat, Prodigy jsou - ať si -aaáá- myslí co chce - bigbít hraný na hejblátka.
Kdo vůbec přišel na nápad udělat na nové album elektronický remix "Girl That"s You"?
Já. Radek Šikýř, bratr majitele studia, kde jsme točili, má projekt SCRUFFA a pouštěl mi nějaký věci co udělali a mě to připadalo naprosto super skvělý. On o nich skoro nikdo neví, ale myslím si, že jsou budoucí bombou český elektronický scény - prostě to dělají výborně, používaj šílený rytmy a samply...
Nemáš z nástupu taneční hudby jako starý bigbíťák strach?
Můžu ti říct, že když si chci pořádně zatrsat, tak jdu na house party... (následoval huronský smích, ale je to myšleno vážně! - pozn. aut.)
Taky ti připadá, že rock"n"roll je v současnosti už definitivně mrtvý?
On je rock"n"roll obsaženej i v tý elektronice. Všechno je to jen technologická záležitost. Je to úplně stejný, jako když si Stouni nebo Led Zeppi půjčovali skladby starejch bluesmenů a balili je do bigbítovejch kabátů. Písničkový schémata se jako takový stále vyčerpávaj a tak se berou starý věci a předělávaj k obrazu doby. Takže máš vedle sebe třeba "House Of The Rising Sun" od starýho Blind Johnsona z 30.let, od Animals v beatovym hávu z 60.let, od Geordie v hard rockovym hávu ze 70.let a dokážu si tu písničku představit i v nějaký drum"n"bassový podobě. Nicméně elektronická scéna přece čerpá taky z nám dobře známejch věcí - z německejch elektronickejch kapel, z minimalismu, z J.M. Jarrého nebo z disco music. Ovšem myslím, že, elektronická hudba SAMOTNÁ může fungovat jen určitej čas, než se zjistí, že ten model je už vyčerpanej a tak se začne brát jinde a bude jedno jestli v ethnomusic nebo v tom pojebanym rock"n"rollu. Prostě začne taky fúzovat.
Ivo Pospíšil nedávno v Křížovém výslechu pro R&P tvrdil, že mu připadá, že jestliže dnes existuje nějaký underground, tak právě na scéně elektronické hudby. Souhlasíš s tím?
Všechno nový vždycky přichází z undergroundu, ať už je to v muzice, v jinejch druzích umění, anebo třeba i v módě. Např. módní návrháři: vyrazej do ulic, všímaj si co maj mladý na sobě navlečenýho a do dvou let to vypustěj jako šokující záležitost na nějakejch módních přehlídkách. Takže vlastně shrábnou prachy za originalitu někoho jinýho. V muzice tímhle nenažraným způsobem pracujou gramofonový firmy. Není důležitý jestli je něco kvalitní, ale musí to bejt "in", aby se na tom dalo nahrabat. Takže taneční scéna nám pomalu vychází z podzemí a protože je "in", sahaj po ní i gramofirmy. A ty budou samozřejmě vydávat i kvalitní věci i naprostý sračky, poněvadž vědi, že tahle scéna prostě jede. Bude ovšem pár elektronickejch šíleností, který budou nestravitelný i pro gramofirmy (to funguje i v bigbítu) a stanou se androšem mezi v budoucnu široce rozšířeným a populárním tanečním mainstreamem.
Jak můžou být taneční skupiny považovány za underground, když mají svou platformu v časopisech jako je třeba Rock And Pop?
Musíme se zbavit pohledu na underground, tak jak jsme na něj nahlíželi v minulosti - tzn. jako na něco, co je úplně mimo mediální sféru. Tak to může být pouze v totalitním systému. Ale ty asi třeba narážíš na skinheadský kapely, který ten prostor nemají.
To nás zrovna nenapadlo, ale je to dobrý příklad toho nejtotálnějšího undergroundu...
Z určitýho pohledu je, ale pro mně morálně (myslím tím můj osobní kodex) NAPROSTO nepřijatelnej. Navíc, je to tu úplně obráceně - underground je undergroundem proto, že je pod určitým tlakem, kterej na něj vytváří okolní společnost, kdežto skinheadi jsou naopak sami tou nátlakovou skupinou.
Vraťme se k albu. Jak bys ho zařadil do kontextu tvorby Našrotu po textové stránce?
Z textovýho hlediska jde o nejsevřenější útvar. Samozřejmě těma wild years sou myšlený 90. léta, který jsou barevný a konfliktní. V barevnosti a psychedelii navazují na sixties, ale brutalita a agrese současnýho lidskýho chování nemá v 20.století obdoby. Nineties jsou úžasně rychlý, mezilidský a generační vztahy jsou čím dál ostřejší. Tím jak přibejvá lidí, zmenšuje se jejich životní prostor a narůstá v nich obava z budoucna, stress a z něj plynoucí agrese. Nejhorší na tom je, že ta agrese je vlastně obraným mechanismem vůči tomu krutému světu, který nás obklopuje. Jinak to spojení s 60.létama je až neuvěřitelný. Vidím ho hlavně v tom znovurozbourávání hranic, v touze po psychedelickejch zážitcích, v novejch fenomenech (internet, elektronická hudba), v návratu k hluboký minulosti (kmenový rituály, prozkoumávání vlastního vědomí). Je tu důraz na nový technologie, a s tím spojenej novej životní styl. A Našrot na tomhle albu působí v úloze komentátorů dění...
Jak se ti tyhle pocity dostaly do textů?
Například v "Lost Generation", kterej je inspirovanej filmem "Doom Generation". Jde o kmenový život městský party, která z nudy a lehkovážnosti a ve snaze po změně vyvolá vír konfliktů, který ji zaženou do pozice stálýho útěku.
Na albu je zase coververze, tentokrát "Paperback Writer" od Beatles. Kdy dojde na tebou tak milované The Who?
Existujou kapely, u kterejch platí, že pokud to chceš udělat tak dobře jako ony, musel bys to zahrát přesně jako ony, ale to není účelem coververzí. A ty Who - to je taková ošemetná záležitost...to není jen tak. Skvěle je udělali W.A.S.P., který převzali "The Real Me", na kteroužto skladbu jsem měl taky zálusk, ale když jsem ji slyšel od W.A.S.P. Tak jsem z toho padnul na hubu a řekl si, že to už se líp udělat nedá. Existují i jiný přístupy, jako je například u elektronickoindustriálního Laibachu, ale my jsme bohužel jenom rocková kapela a jsme nucený pracovat jen s tím co máme. Některý kapely prostě není jednoduchý coverovat.
V úvodu rozhovoru jsi řekl, že se někdy cítíš úplně "vylízanej". Vztahuje se to i na tvoji uměleckou kariéru, což přece není jenom muzika, ale třeba i literatura? Existuje něco, čemu se dneska musíš smát?
To víš, že jo. Ale je zajímavý, že to nejsou ty počáteční věci, protože ty byly autentický. I ve svý naivnosti a takovym tom depresivním patosu. Spíš se směju některejm věcem z půlky 80.let, který byly někdy dost prvoplánový...