Článek a rozhovor o Našrotu v magazínu "14" duben 1998

Ač narozen v Havlbrodu na drsné Českomoravské vysočině, žije už jedenáct let v Praze. Bydlení v centru města získal kuriózním způsobem: před devětaosmdesátým bylo nemožné pro týpky jeho druhu sehnat bydlení. Vlasatý androš byl byl v Praze nežádoucí osobou. Situace se obrátila po onom roce, kdy bolševický byrokrat na byťáku najednou nevěděl, kdo z těchto zjevů může být kamarádem presidenta Václava Havla a tak mu s obrovskými úklonami nabídli hned několik možností bydlení. Hájení těchto pochybných existencí trvalo jen asi pět měsíců, než se bolševik zkonsolidoval a přechodný chaos přeměnil opět v pevný řád. Nyní se Hraboš, maje již pevné pražské zázemí, nechává z čiré skromnosti nazývat Jeho Nejtemnější Mystifičenstvo kníže Piotr Piotrovič Grabkinskij, i když v občance má napsáno: PETR "HRABOŠ" HRABALIK

V osmdesátých letech se potuloval po různých koutech vlasti československé (mimo jiné dva roky v HK a tři roky v Liberci, kde se živil jako horník a hospodský bluesman, o víkendech pak v Havlbrodě hrál s proslavenou kapelou Křečový Žíly). K jeho pražským činnostem patřilo kupříkladu vysedávání v hospodách, závozničení na kropícím voze, pouliční prodej párků a piva, stánkový prodej knih a v neposlední řadě frontmanství u skupiny Našrot. Od pětadevadesátého pracuje jako archivář na seriálu Bigbít. Jelikož Našroti slaví v těchto dnech deset let od svého vzniku, zaměříme se hlavně na ně.

Jak jste se vlastně dali dohromady?

Na jaře osmdesát osm po delším filosofickém tápání došlo k zrodu této vskutku nonkonformní skupiny v havlbrodském hotelu Černý orel. Inspirace byla jasná - pekelná rychlost skladeb Dead Kennedy"s skloubená se zničujícím pódiovým projevem britských The Who. Naším první záměrem bylo "nahnat to decibelama do kouta a tam to pak dobíjet kytarama". Protože nám bylo jasné, že počet diváků na našich koncertech by se povážlivě zmenšoval, zůstalo pouze u těch decibelů. Zpočátku jsme hráli na podzemních androšských akcích, kdy ani člověk nevěděl, jestli se akce bude konat, protože tehdejší Veřejná bezpečnost nebyla zrovna příznivcem undergroundu a punku.

Nějaké personální změny za tu dobu byly?

Do roku devadesát dva jsme hráli v sestavě: Josef "Jouza" Bárta (ds), Jiří "Martha" Dvořák (bg,voc) a já zpíval a mlátil do kytary. Po své osobní alkoholické krizi ve výše zmíněném roce jsme na kytaru museli přizvat Tomáše "Ceemeka" Hájka, protože jsem byl zcela neschopen hrát, páč jsem měl klepačku v rukou. Od té doby se sestava nezměnila.

Vím, že ses věnoval literární tvorbě (do nynějška putují ručně přepsané básně mezi intelektuální mládeží), znamená to, že píšeš veškeré texty sám?

Z devadesátidevíti procent ano. Jinak co se týče mé literární činnosti, není obsažena jen v samizdatech, ale už vyšly dvě sbírky mé rockové poezie z osmdesátých let, v devadesátým třetím byla vydána věc, který si nejvíc cením, a to "Pokusné stavy šílenství". O dva roky pozdějc vydal Maťa "Expedice Paris 90", což je takovej dost zkouřenej cestopis.

A hudba?

Ze začátku jsem ji taky dělal skoro celou sám, teďka se práce na muzice dělí mezi všecky členy skupiny. Samozřejmě během těch deseti let jsme vsákli další množství stylů, takže teď už to neni tak ultrarychlý, je to takovej hardcorovej crossover.

Kolik se vám povedlo vydat desek?

Zatím tři (DESTRUCTIVE TOUR 1991, BRAIN INVESTIGATOR 1993, CORNERED ANIMAL 1995) a nyní by již mělo být na trhu čtvrtý album, natočený před třičtvrtě rokem a to se jmenuje THE GUIDE TO THE WILD YEARS.

První tři vyšly u velkých firem (Monitor, Popron), proč teď u malé - Save?

Jde o to, že naše hudba není určena pro širokou veřejnost, a tím pádem není pro velkou firmu finančně výhodná, navíc nejsme moc mediální typy. Takže Popron nás vyhodil a točil si pro posluchačský stádo ty svý Pergnerový a my jsme se zkontaktovali s právě vzniklým labelem Save, který nám vydání této desky přislíbil.

A bude nějakej klip?

V TV se objeví klip na písničku "Flashbacks", kterou jsem napsal pod vlivem acidu. Natočil ho Petr Orozovič, který je se svou imaginativností přesně ten typ režiséra, hodícího se natočit takovejhle běs.

O čem ta deska je?

Co se týče hudební stránky je to stále ten starý Našrot, to znemená tvrdý riffy, který se prolínají s jinými styly, což je třeba funk, rap a dokonce tam máme i jeden metallicovskej ploužák. A texty? Ty jsou o devadesátých letech, o době, která je agesivní, rychlá, kde generační konflikty jsou brutálnější než kdy předtím, kdy se člověk zmítá v pochybnostech, nejen o sobě, ale i o světě v kterym žije. Paralelou k letům devadesátým byly myslím sixties, protože ta doba byla stejně třeskutá. To znamená, že i tehdy přišel nový impuls a s tím spojený nový životní styl. Tehdy to byli rock and roll, hippies, experimentování ve všech směrech (umění, drogy...). Teď jsou to elektronická hudba, internet, návraty k mystickejm kořenům a opět k změněným stavům vědomí. Toto vše Našrot ve svých písních komentuje. Nepředkládá žádné vize, jak to změnit, jenom tvrdí: stalo se to a to. Konec. Tečka.

© 2021 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.