Letos v březnu je tomu přesně 25 let, co v Havlíčkově Brodě vznikla dnes již legendární skupina NAŠROT. První čtyři roky ji tvořilo trio Petr „Hraboš“ Hrabalik (zpěv, kytara), Jiří „Martha“ Dvořák (baskytara, zpěv) a Josef „Jouza“ Bárta (bicí), v roce 1992 se připojil ještě Tomáš „Ceemek“ Hájek (sólová kytara) a od té doby hraje v nezměněné sestavě. Frontmanovi Hrabošovi jsme položili několik otázek:
Když skupina hraje nepřetržitě čtvrt století, je to neuvěřitelné…
A v podstatě téměř v tom samým obsazení! Jeden můj kamarád říká - hrát tak dlouho v jedný kapele, a navíc ještě ve stejný sestavě, to je skoro jako incest. No, docela ho chápu, on je bubeník a působil asi ve dvaceti různejch partách.
Vy jste začínali ještě za totalitního režimu. Jak se hrálo kapelám, které předváděly tak divoký styl, jakým je hardcore? Neměli jste problémy získat tzv. „povolení k vystupování“?
To teda neměli, protože jsme na nějaký papíry k hraní zvysoka kašlali. Ta naše původní trojka - Martha, Jouza a já - v průběhu osmdesátejch let působila v undergroundu. Měli jsme kapely Maama, Gumovej knedlík a Křečový žíly, a v tý poslední jsme se nakonec sešli. Všechny hrály neoficiálně, bez nějakejch pitomejch povolovaček a zřizovatelů. Navíc jsme organizovali na havlíčkobrodsku androšský akce, na tu největší v roce 1985 přijelo asi dvě stě padesát mániček z celý republiky. Estébáci se mohli zbláznit! No, a jakým způsobem Křečový žíly skončily, takovým způsobem Našrot zase v tom osmdesátým osmým začal – to znamená, že jsme hráli opět bez papírů a jenom podzemní koncerty na pozvání kamarádů a známých. Takže na oficiální bázi jsme vlastně neexistovali. Věděli o nás jen příznivci undergroundu, punku a hardcore a samozřejmě fízli.
Po roce 1989 se spousta malých kapel, které předtím působily polooficiálně nebo v undergroundu, vyšvihlo na docela slušné pozice v našem showbyznysu. Mám na mysli třeba Tři sestry nebo Visací zámek. Proč se mezi nimi neocitl také Našrot?
Je to z několika důvodů. Kupříkladu, když se u nás v roce 1990 prodalo okolo 100.000 kusů prvního punkovýho sampleru „Rebelie“, na němž vedle Tří sester, Plexis a dalších měl písničky i Našrot, tak my jsme toho prostě nedokázali nijak marketingově využít. Měli jsme v sobě příliš toho undergroundu a tohle se nám jednoduše příčilo. A vlastně bysme to ani neuměli. Další věcí je fakt, že by to ani nešlo – už tehdy kritiky psaly, že jsme z toho alba ze všech kapel nejmíň stravitelný, což byla pravda. Většina těch kapel měla jednoduchý písničky se zpěvnejma refrénama, který si s nima lidi mohli zahulákat. U nás to byl jen řev, běs a rychlost. A poslední věc: Našrot nebyl subkulturně nijak zakotvenej – nebyli jsme ani punk, ani metal. Zpočátku jsme se možná trochu pohybovali mezi punks, ale poté, co jsme v roce 1992 začali hrát crossover a přešli na anglický texty, jsme pro ně – aspoň pro takový to ortodoxní jádro – přestali existovat.
Jak moc jste se stylově proměňovali a proměnili?
Když do toho čtyři roky mydlíš a ty skladby jsou si docela podobný, tak najednou zjistíš, že se hudebně vůbec neposunuješ dál. Proto jsme uvítali, když se v první polovině nineties objevily výtečný inspirace jako třeba crossoverový kapely typu Faith No More, později třeba Rage Against The Machine, pomalý hardcore jako Biohazard nebo grunge typu Nirvana, Soundgarden nebo Pearl Jam. Nechali jsme těma vlivama Našrot ale jen tak ocáknout - je to jako když si necháš přestříkat auto. Podstata zůstane, ale vjem se změní. Ve druhý polovině devadesátek jsme načmuchávali třeba acid jazz, latinu nebo world music, zejména tu orientální. I to se všechno do tvorby souboru otisklo. Bohužel, takto pojatej crossover u nás neměl žádnou základnu, proto nám postupně ubývalo fanoušků. Byli jsme prostě typická klubová kapela. Na začátku novýho tisíciletí ovšem kluby začala ovládat elektronická taneční hudba, takže naše pozice se ještě víc ztížila.
Na které z koncertů Našrotu nejraději vzpomínáte?
To lze těžko zodpovědět, každej koncert je zvláštní a jinej, už jen kvůli tomu, že pokaždý je jiný prostředí, v kterým se odehrává. Z dob totality určitě vzpomínám rád na PPP čili pražskej punkovej parník ´88, kde jsme poprvé vešli v širší známost, nebo na Punkeden na Žofíně, první velkej festival punku a hardcore u nás. Po roce 1989 jsme jezdili dost na Západ, hráli jsme v Rakousku, Švýcarsku, Německu, to bylo moc fajn – hrozně se nám líbilo, jak se tam o kapelu dokážou postarat z hlediska cateringu. Jako jedna ze tří českejch kapel jsme si zahráli taky na Jamu 96, prvním tuzemským open air festivalu s hvězdnou mezinárodní účastí. Často jsme vystupovali taky na Trutnov Open Air Festivalu, kde se pak vždycky tři dny v kuse sedělo v backstage, debatovalo se, lilo a hulilo ušlechtilé traviny. Na tomhle festu se nám jednou poštěstilo oblažit decibely i samotného prezidenta Havla. Je toho fakt spousta.
Za ta léta jste natočili spoustu alb. Kterého z nich si nejvíce považujete?
Pokud budu mluvit za sebe, tak „The Mirror & The Mask“ z roku 2000. Je to stylově naše asi nejrozevlátější deska, můžete tam najít vlivy psychedelic rocku, hardcore, funku, acid jazzu, indie kytarovek, arabský muziky. Však taky asi čtyři kousky z ní hrajeme běžně na našich vystoupeních.
25 let existence - to je rozhodně důvod k nějakým speciálním koncertům…
Probíhají už od února a skončí někdy v květnu. Jejich středobodem je koncert 16.3. v Praze v rockovým klubu Vagon, kde hostem bude kapela N.V.Ú. A speciální jsou proto, že z každýho alba, který jsme natočili, na nich zazní alespoň jedna písnička. Pamětníky mohu upozornit, že jsme nacvičili i krátký blok těch nejrychlejších vypalovaček z prvního dema „Totálně našrot“ a prvního CD „Destructive Tour“.
Bude nějaký dárek navíc?
Ano, bude to taková raritka. Na jaře se chystá punkové nakladatelství Papagájův hlasatel vydat na vinylu naše, výše zmíněné první demo „Totálně našrot“ z roku 1989. Že zrovna tahle věc vyjde jednou jako elpíčko, by nás v roce 1989 fakt nenapadlo.