NAŠROT, 51.CHVÍLE, RC Golet, Liberec, 20:3.1998
Za barem libereckého klubu Golet se kření Víťa Váňa ze Si, aby svým kouzelným vzezřením a ladnými pohyby slona v porcelánu obšťastňoval místní omladinu a sem tam s někým prohodil pár slov o muzice. Ten večer se postaral o prodej Hrabošových knížek a vysvětlil mi, kolik sexuální energie se skrývá v nápoji "E", který měl k lahvičce se symboly muže a ženy (tedy marsu a venuše) připevněno jedno úhledné balení preservativů. Jestli jsem se díval dobře, láhve zůstaly pohozeny na stolech, připjaté kondomy ale mizely rychlostí tornáda Eduard s touhou spočinout přesně tam, pro co jsou testovány. Erotický večírek? Kdepak. To jenom místní produkční vymysleli novou podobu Big Beng! party s audiovizuální show a přizvali turnovskou 51. chvíli a havlíčkobrodské Našrot, aby oblažili ty dvě stovky přítomných. A tak se jednoduše stále hrálo, v rozích se mladí milovali po erotickém nápoji "E", a u baru stáli dva a drželi se za ruku. Jenom když spustili Našrot, pustili se. Od deváté hodiny večerní se solidně naplněný klub kochal střídavě poslechem rockových hitů devadesátých let a pohledem na videostěnu, kde se střídaly vzpomínky se současností a došlo i na necenzurovanou verzi klipu The Prodigy, "Smack My Bitch Up". Po desáté se jenom stáhlo plátno a turnovská 51.CHVÍLE přikvačila prožít radost ze svého prvého regulérního alba, které vydala pod křídly Kalendáře Liberecka. Naservírovala na ně své nejaktuálnější skladby (byť deska už byla nahraná drahnou dobu před expedicí) a podobně rozdávala doušky hudební radosti v sále. Její hard rock si zaslouží přídomek poctivý - o tom není sporu. Problém spíš je, zda je tahle muzika vedle své poctivosti schopna vymanit se ze stereotypu, který z ní v podání turnovských sálá. Martin Brázda totiž není až tak skvělý zpěvák, aby pohnul zvukem kapely jinam, a tak jsem za pár minut získal neodstřelitelný pocit, že poslouchám stále stejnou skladbu. Stejnou, bravurně odvedenou, zejména ze strany kytary. Na omluvu to bylo možná i tím, že se oproti předpokladu ten večer nekřtilo a prodejci desky u vchodu do klubu zívali nudou. Přitom je nad slunce jasné, že pár opravdu hezkých písniček uvnitř 51. chvíle najdeme.
Hraboš, vokalista Našrot, běhal už patnáct minut po startu setu předkapely sálem a hulákal, že potřebují začít co nejdříve, jinak se jeho spoluhráči "setnou" a neodehrají vůbec. Bylo jim to dopřáno a já jsem hned s prvním akordem získal dojem, že NAŠROT asi potřebuje velice pít, neboť to, co předvedl v následující slabé hodince, bylo lze srovnat opět a zase s tornádem Eduard. Až mladičkým obětem nápoje "E" popadaly prezervativy z kapes a ony se poprvé od svých deseti let začervenaly. Našrot je ledová i horká sprcha. Naprosto vyhraná a precizní kapela, která s každým tónem přináší hysterickou a přitom tak nějak spokojenou náladu. Jistě, Hraboš je ten pravý kazatel, kterému nelze nevěřit všechno, o čem zpívá. Ovšem kytarista Ceemek, baskytarista Martha a bubeník Jouza vytvářejí hardcoreový podklad jedna báseň a je jim úplně jedno, jestli ho tlačí do vážnosti Doors nebo té své hysterie. Našrot naživo má totiž ukrutnou sílu a neskromně si dovolím tvrdit, že patří k nejlepším koncertním kapelám v téhle zemi. A to jste ještě neslyšeli skladby z nového alba "THE GUIDE TO THE WILD YEARS", které se stále nemá k tomu, aby se na etiketě Save Records prodralo na světlo světa (byť písně z něj na koncertě zněly). Potom se teprve definitivně potvrdí meta, ke které Našrot za deset let existence došli.