MAGAZÍN ROCK & POP (leden 2009)
Ani po 20 letech nepatří do starého železa
Někteří byli na šrot už u předkapel Dvě dekády, to je na tak autodestruktivní kapelu jako Našrot téměř neuvěřitelný výkon. A přece se povedlo (což ukazovala i retrospektivní výstava fotek na stěnách). Takové výročí už stojí za oslavu, zvlášť když k tomu křtíte novou desku.
Celou trachtaci odpálili 11m3, sídlem prý žižkovští, avšak podle verbálního projevu jednotlivých členů band spíše kosmopolitní. Jejich hudbu dokonce kdosi přirovnal k The Clash a část pravdy na tom bude. Zvuk kytar vzýval punkové vzory a přecházel až do hájemství drsnějších kytarovém.
Přestávku vyplnil moderátor Hraboš, když fanoušky poprosil o strpení z důvodu přestavby (aparátu). K podiu se postupně stáhly milovníci tvrdé a ještě tvrdší hudby, aby si po chvíli pochutnali na zvukových erupcích formace Gnu. Velmi emotivní a energický projev dával vzpomenout na dávné časy, kdy ještě hard core byl hard corem.
Než si však diváci stihli utřídit souvislosti, nahrnuli se na scénu oslavenci. I když, nahrnuli… Bubeník svým následným odchodem k baru atmosféru poněkud zahustil. Ale správné hvězdy musí dělat drahoty, to patří k věci.
Kapela vynahradila všem čekání a s prvním hrábnutím do strun valila do lidí, sevřených úzkým prostorem, tlakovou vlnu zvuku. Hraboš jako správný frontman nešetřil pohybem, až mu mikrofon vyletěl do první řady (rychlá ruka se ale najde vždy). V setlistu logicky nechyběly věci z křtěné „Rag(e)time“ jako třeba „Bloody Oil“ či „Refugees From The Future“, ale ani ukázky „arabizujícího“ hard core typu „Gong To Shamballah“ (z „The Mirror And The Mask“). Vše pak vygradovalo aktem (křtícím), jehož se zkušeně zhostili Petr „Mucho“ Hošek a režisér Zdeněk Suchý. V rámci tradičního rituálu postříkali šumivým sektem kromě nového alba přítomné fans pod scénou. Po této milé povinnosti se muzikanti chopili opět nástrojů a dovedli své vystoupení na konec cesty. Koncert jasně ukázal, že i bouřlivý životní styl může přinést své ovoce.