Našrot: Výlet do temných zákoutí lidské duše (Rockshock, 2/2004)

Nezkrácený rozhovor Hraboše pro Rockshock (leden 2004, vyšlo v Rockshock 2/2004)

Pokoušet se představovat domácím rockerům kapelu NAŠROT zavání bláhovostí, naivitou a trapným podceňováním zároveň. Je ovšem fakt, že v loňském roce jako by se po ní slehla zem. Mnozí dokonce měli tuto kapitolu za uzavřenou. V listopadu se ovšem havlíčkobrodská formace znovu v plné síle vydala brázdit naše pódia a vzápětí jí vyšla šestá deska "Psychorama", opět u vydavatelství Black Point. Nejen o ní jsem si povídal se zpěvákem, spisovatelem a archivářem Petrem Hrabalikem, kterému už ale stejně nikdo neřekne jinak, než Hraboš. Kde jinde, než v jeho oblíbeném podniku U sudu.

PAUZA PROSPĚLA

Našrot se navrátil na pódia loni v listopadu po pauze trvající téměř rok a půl. Ty jsi ale mezitím byl k vidění s Maradona Jazz, takže se zdálo, že už k tomu vůbec nedojde. Proč ta odmlka?

Materiál na předchozí album "The Mirror & The Mask" se rodil postupně dva roky, a jak písničky vznikaly, tak jsme je hned hráli na koncertech. Pak jsme natočili desku a hráli je v rámci propagace další dva roky. A když mastíš čtyři roky pořád to samé, tak tě to přestane bavit. Nové skladby jsme neměli, protože půl kapely je z Havlíčkova Brodu a půlka z Prahy a máme možnost zkoušet jen o víkendech - a právě o víkendech se koncertovalo. Takže to nakonec byla docela krize, neboť se občas stávalo, že jsme na koncertech přehrávali celou desku. Prostě jako za starých časů třeba Extempore, kdy se nacvičil program a hrál se celý. Navíc se objevily i vnitřní konflikty, a tak jsme se rozhodli, že se vykašleme na koncerty, budeme dělat nový program, a dokud se ty písničky nesloží a nenahrají, tak nebudeme vůbec vystupovat. Poslední koncert se konal na Trutnov Open Air 2002 a pak jsme rok dělali nové písničky. Natočili jsme je v Hostivaři u Zdeňka Šikýře, kolekci pojmenovali Psychorama, a začali jsme zas hrát. Na jaro už máme asi dvacet koncertů a v létě se ukážeme i na festivalech.

Žádné speciální turné k desce tedy nebude?

Ne. Všichni normálně pracujeme, takže hrát můžeme jen o víkendech. Na koncertech zazní jak věci z nové desky, tak i starší, a dokonce vytáhneme i některé úplně staré, aby to celé bylo konzistentní. Celý tenhle rok chceme hlavně jezdit.

Maradona Jazz bude fungovat souběžně i nadále?

Maradona Jazz stále funguje. Má tu výhodu, že to je pražská kapela, takže může hrát i v týdnu. Celé se to výborně doplňuje.

Prospěla ta pauza i mezilidským vztahům v kapele?

Vyčistilo se to. Základní trio, tedy Martha, Jouza a já, už spolu hraje od roku 1988, kytarista Ceemek přišel ve dvaadevadesátém, takže jsme spolu všichni hodně dlouho. To je vždycky tak trochu o nervy. Hráč na conga Dréza přišel před třemi roky, ale on je takový volný hráč, kromě nás může hrát prakticky s kýmkoli, není vázán jenom na Našrot. Nicméně jeho bubínky jsou v té půlce repertoáru, kde hraje, důležité - skladby byly napsány tak, že se v nich s dvojí rytmikou počítá. Pochopitelně na desce jsou i klávesy, housle a violoncello, takže beztak musí být to aranžmá na koncertních verzích syrové, beze všech serepetiček.

A nebudete to řešit třeba minidiskem nebo cédéčkem?

Ne. Máme jen jedno klávesové intro. Deska je od toho, aby se poslouchala a koncerty od toho, aby se na nich řádilo a pařilo. Muzika je na nich oholená na samotnou dřeň. Zůstává to podstatné.

NEJEN HARDCOREM ŽIV JE ČLOVĚK (I KDYŽ JE NAŠROT)

Od svých počátků jste urazili slušný kus vývoje, a už na minulém albu předkládáte určitý crossover. Chápu, že jsou v něm vaše hard coreové kořeny, a nepřekvapuje mě ani silný vliv world music, která je dneska nejen hodně populární, ale především otevírá hudebně spoustu nových možností. Ale zaskočilo mě, že tam je slyšet i hodně grunge, který už dnes spousta lidí považuje za minulost...

Hard coru na téhle desce ubývá. A grunge jsme všichni měli hodně rádi, byla to poslední rocková muzika, ve které ještě o něco šlo. Přitom je to vlastně mix hard rocku sedmdesátých let s punkem a něco je tam i ze šedesátých let. Když si pustíš Even Flow od Pearl Jam, jasně v tom slyšíš Hendrixe. A když posloucháš Nirvanu, nemůžeš neslyšet punkové kořeny. Takže grunge nebyl nic nového, jen nová fúze. Ale měl sílu, navíc se mi vždycky líbily texty grungeovejch kapel.

A tenhle váš vývoj je způsobený tím, že máte pocit vyčerpanosti tradičního modelu hard coru?

Jak jdou léta, muzika se mění, přicházejí nové vlivy. A když máš pocit, že by to něco mohlo tvoji hudbu obohatit, tak proč to nepoužít? Samozřejmě tu pak nastává problém s prodejností, protože desky se liší, kamsi to směřuje a fanoušek nemá rád moc změn - má to s náma těžký. Začínali jsme u klasického HC punku, posléze se tam objevily ty americké vlivy (grunge, Biohazard atd.). Později kluci objevili funk, což mi pod vousy moc nešlo - jako východisko pro Našrot jsem ho nebral. Ale udělali jsme asi dvě věci kde to jakoby funkovalo. No a pak jsem tam začal cpát svoje oblíbené orientální věci.

Máte nějakou hranici, za kterou už se nepustíte?

Jsme rocková kapela. Takže tak daleko jako třeba Čankišou nebo Hypnotix rozhodně v té world music nikdy nepůjdeme. Určitě ty vlivy budeme rádi i nadále přijímat, ale pořád to bude rock.

Leckoho může překvapit, že na nové desce mnohem více zpíváš. To bylo vědomě plánované, a nebo to prostě jen samovolně vyplynulo?

Na to má vliv hlavně Maradona Jazz...

Jak se vůbec dívají spoluhráči z Našrotu na tenhle projekt?

Kromě Ceemeka to nikdo neviděl. A jemu se to líbí, protože se u toho dobře hulí. Hudba Maradony Jazz vzniká spontánně, je závislá na momentální situaci a je postavená na improvizaci. DJ-ové Mucho a Baltazar stále kupují nové desky, a tak tam pouštějí většinou věci, které my ostatní vůbec neznáme, a musíme se - Šimon na ságo, já se svým hlasem a Jarda Stuchlý na bicí - do toho trefovat. Je to úžasné dobrodružství, protože nevíš co přijde. V tomhle vidím asi největší vliv na onu zpěvnost nové desky Našrotu.

Máš to tedy tak, že ty kapely jsou pro tebe určité protipóly? Protože Maradona Jazz je až programově optimistická záležitost, zatímco nová deska Našrotu je pěkně temná...

Určitě to jsou protipóly. Je to dané i tím, jaká hudební témata tam jsou. Texty u Našrotu vždy vznikají až na hudbu. A jestliže vznikne taková skladba, jako je It´s My Homework, tak na to prostě nemůžeš napsat optimistický text.

A nebojíš se, že to bude spousta posluchačů chápat jako pózu? Jako nevyřčené: "My jsme ta drsná kapela..."?

Ale ono to není moc drsné. Je to temné, smutné, syrové ale ne drsné. A co se týče té pózy: Našrot má beztak každou desku jinou. Možná, že třeba další deska bude sarkastická nebo jinak ulítlá - to prostě nevíme. A texty? Každý v sobě máme jak toho komika - což mně vyhovuje při psaní prózy - tak tu temnou stránku, která u mě přichází při psaní textů k muzice.

ODVRÁCENÁ STRANA DUŠE

Tak jinak. Tvoje texty jsou konkrétním odrazem reálných niterných pocitů, a nebo spíš stylizace do něčeho, co jde kolem tebe?

Já hledám témata okolo sebe. Když jsme udělali It´s My Homework, pořád se mi vnucoval ten slogan, sám mi vyplynul.Tak jsem přemýšlel o tom, co všechno může být domácí úkol. A pak jsem si přečetl v novinách, že byl někde v Hradci odsouzený chlapík, který spolu se synem znásilňoval svoji nezletilou dceru. Došlo mi, že to je přesně téma, které se hodí do kontextu té muziky. Looking Into Your Privacy je zas inspirované filmem "Nepřítel státu"; film je o tom, jak náhodný svědek zpozoruje vraždu senátora provedenou tajnou policií, a ta pak nastartuje celou tu mašinérii jeho sledování a stíhání - odposlechy, štěnice, satelity. Je to bohužel realita - dnes jsme sledovaní na každém kroku, člověk ztrácí své soukromí.

Máš strach z Orwellova "Velkého bratra"?

Big Brother Is Watching You... Jo, to je přesně ono, o tom to je.

Psychorama je album o nejhorších lidských vlastnostech. Klidně by se vlastně mohlo jmenovat třeba "Peklo na zemi"...

Ono se to taky původně mělo jmenovat "Dark Sides of The Soul" coby parafráze na Pink Floyd. Ale pak nám to přišlo dost dlouhé a shodli jsme se na tom, že by to chtělo jen jediné úderné slovo.

Jak už je vaším téměř pravidlem, deska obsahuje opět jednu cover verzi, tentokrát od Led Zeppelin. Podle čeho si vlastně vybíráte, čí skladbu uděláte?

Vybírám je já a ten výběr je podřízen tomu, že miluju šedesátá léta. Všechny skladby, které jsme předělali, jsou od mých oblíbených kapel. Vždycky je jen jedna, a udělaná jinak, než ji posluchači znají. Jako takové zpestření. Tentokrát to vzniklo docela legračně. Já znám asi čtyři coververze Whole Lotta Love, a ve všech zní ten charakteristický tvrdý riff. Dokonce i v elektronické taneční verzi. Tak jsme si řekli, že to uděláme tak, aby ten riff nebyl tvrdý, ale folkový. Je to porušení nepsaného pravidla, což my děláme rádi.

Spousta vašich kolegů chce proniknout do zahraničí, dokonce už tu jsou i kapely, které své snažení rovnou směřují ven, aniž by měly potřebu nejprve dobýt domácí trh. Jak jste na tom, takříkajíc s novým albem v kapse, s ambicemi vy?

Určitě bychom chtěli hrát i v zahraničí. Na počátku devadesátých let jsme v takovém tom boomu východních kapel hráli v Rakousku a Švýcarsku, a ještě v jejich polovině v Německu. Dneska se v tom našem českém smrádku plácáme šestnáctý rok, a už jsme na nějaký ten průnik ven asi dost starý. Navíc ta naše muzika se příliš neliší od toho, co hrají tamější kapely, čili by to bylo nošení dříví do lesa. Bylo by fantastický si zas zahrát nějaký pohodový koncerty v Evropě, ale například na usazení se v Americe, jako to udělali Sunshine, na to nám už asi schází ta správná zarputilost.

Vždycky jste byli spolek s programově kladným vztahem k alkoholu. Zajímavé je, že pro mnohé kapely je to otázka jejich mládí, ale na webu jsem se v souvislosti s křtem novinky Psychorama dočetl, že u vás je to stále realita i po těch letech... Jak je možné, že jste to všechno vůbec přežili?

No, už to není takové jako dřív. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme hodně jezdili s Plexis a Třemi sestrami a to byly úžasný mejdany. S kolegou -rdd- (publicistou Radkem Diestlerem - pozn. aut.) jsme po letech přemýšleli o takové sociologické studii o tom, co se vlastně dělo v letech 1990 až 1992. A já jsem s hrůzou zjistil, že to mám v mlze. Prostě si většinu toho nepamatuju. Ptal jsem se Petra Hoška, a ten to má stejně. Byla to jízda a dodnes se to táhne. Ale toho chlastu už je míň - objevuje se i jistá zodpovědnost. I když, ten Martha teď... (nedokončená věta byla doprovázena výbuchem smíchu - pozn. aut.) Já vlastně nevím, jak jsme to mohli přežít. Občas to byly děsivé historky. Opilec močící uprostřed frekventované silnice upadne na zem a okolo jezdí auta... No přežili jsme to... Doufám že teď aspoň tak dvacet koncertů dopadne dobře.

© 2021 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.