Hraboš – Zásadní vliv na sólovou desku měl unplugged program Našrot (rozhovor pro web Rock&Pop, červen 2012)

Leader hardcoreových Našrot, Petr „Hraboš“ Hrabalik, vydal sólovou desku. A aby těch překvapení nebylo málo, její repertoár tvoří povětšinou folk bluesově laděné songy, které Hraboš hrával v osmdesátých letech po hospodách a víceméně soukromých akcích. Přestože původně považoval tuto svou tvůrčí kapitolu za uzavřenou, ponořil se do vzpomínek a archivů, z nichž vylovil tolik materiálu, že se deska „Songy z bědných časů“ rozrostla na dvojalbum.

Kde se vůbec vzal nápad na realizaci takového alba? Měl na to vliv i unplugged program Našrot a přípravy repertoáru pro tahle akustická vystoupení?

Unplugged program Našrot na to měl zcela zásadní vliv. V téhle poloakustické podobě jsme se vlastně stali folk-rockovou skupinou „na půl úvazku“. A já, vždycky když jsem poslouchal nějakej českej folk, tak mě zajímaly texty. Jelikož Našrot má v rámci elektrickýho programu drtivou většinu skladeb v angličtině, najednou mi přišlo logický, že v téhle tišší formě, kdy je zpěvu dobře rozumět, by měly zaznít i nějaký český slova. Prostě, aby aspoň 5-6 songů bylo v češtině. Náš basák Martha mně pak připomněl mý starý folk-bluesový písně, který jsem v osmdesátejch letech hrával po hospodách v Liberci a v Havl. Brodě, jako že by se mohly nějaký udělat. Tak jsme nacvičili Hej chlapče a Káňata. Následně mi naznačil, že těch písní byly přece kvanta a že by bylo škoda je nechat ladem – že bych z nich měl sestavit sólový album, a on že mi pod ně nahraje basu.      

 

Vznik desky od nápadu k realizaci a vydání asi nebyl zrovna časově a organizačně rychlý a jednoduchý. Sestavit repertoár, vymyslet jak, kdy, kde a s kým vlastně nahrát atd. Jak dlouho ten proces vlastně trval?

Od promýšlení toho, který songy by na desce měly být, až po okamžik, kdy jsem v ruce držel hotový cédečko, uplynul zhruba rok.

 

Lišila se práce na téhle desce hodně od té, když se nahrává nové album s Našrot?

Samozřejmě, že se lišila. Když jde Našrot do studia, má většinou písničky zažitý, jsou projetý koncertama, takže ve studiu většinou každej ví, co má dělat. Tady se jednalo jen o tři věci, který kapela znala – u těch se základy natočily hned. Ovšem základy u asi deseti skladeb jsem nacvičoval v Praze ve dvojici s kámošem Komínem (vl. jm. Jiří Komínek), žurnalistou a bubeníkem. Jen zpěv, akustická kytara a bicí. V Andy´s Sound studiu v Havl. Brodě jsme to poté takhle syrově natočili, já jsem následně rozeslal empétrojky i s akordama dalším hudebníkům, oni si tam vymysleli svoje linky a postupně je na ty základy navrstvili. Takže album vznikalo delší dobu po kouskách, fragmentovaně - taky záleželo, kdy má Andy volno atd. Prostě taková několikaměsíční lepička.     

 

Podle čeho jsi vybíral jednotlivé skladby, které by se na desce měly objevit?

Zjistil jsem, že v letech 1983 až 1989 jsem těch folk-bluesovejch věcí napsal asi padesát. Některý byly blbý už v době vzniku, některý zestárly a v dnešní době by nefungovaly, a některý se mi prostě znelíbily. Vybíral jsem zejména z těch skladeb, u kterých byla určitá možnost „protlačit“ je časoprostorovejma dveřma z osmdesátejch let do dneška. Asi takhle – tu dobu vzniku z nich nikdo neodpáře, stejně jako jsou v nich poznat určitý tehdejší vzory (V.Mišík & Etc…, V.Merta, V.Třešňák, Bluesberry atd.) a pochopitelně trpí určitou kompoziční kostrbatostí. Ale snad mají aspoň trochu snahu reflektovat takový ty obecný věci, radosti a problémy, který od těch dávnejch dob zůstaly stejný, který se nezměnily. Těch songů bylo asi tak pět, šest. A k nim jsem nalepil ty lepší, který zbyly.

 

To, že nakonec vykrystalizuje dvojalbum, byl původní záměr nebo se to vyvinulo až časem?

To se vyvinulo časem, původně těch písniček mělo být celkově asi deset. Jenže už když jsme zkoušeli v Praze, tak se nadplán udělaly další dvě věci, s kterýma jsem původně nepočítal, ale Komínovi se líbily („ty tam musej určitě bejt, woe!“), v Havl. Brodě se s Našrotem po několikátý natočila Hnijící královna, což je skladba, která nás provází už od dob undergroundu a naší tehdejší kapely Křečový žíly, pak mě napadlo, že by album mohlo začínat textem Hú il slono, jedinou mou básní, kterou si pamatuju. A už se to valilo směrem do double. Poté jsem zjistil, že jeden disk má kratší stopáž, takže se musela udělat další písnička. A bylo to.  

 

Je na desce kromě skladby Hnijící královna, která tě provází různými projekty, ještě nějaká píseň, která má i svou, řekněme, bigbítovou podobu?

V tom pravěku mělo bigbítovou podobu dost z těhle skladeb, ale bohužel jen v mojí hlavě. Nebyl po ruce adekvátní soubor. Tehdy jsem hrával s jedním hardrock bandem po zábavách, tam jsem je tahat nechtěl, a zmíněný Křečový žíly byly naprostým androšským freak-outem, kterýmu sedla opravdu jen ta „královna“.  

 

Budeš s repertoárem z alba jezdit i nějaké sólové koncerty nebo je to spíš jednorázová záležitost?

Zatím platí ta varianta, že čtyři songy z desky hrajeme s Našrotem v programu unplugged. Jestli něco vznikne do budoucna, nejsem schopen odhadnout. Možná, že nakonec dojde zase na ty hospody.

 

Jsou někteří z hostů na desce i pamětníky nahraných songů, kteří s tebou třeba tehdy hráli?

Myslím, že se saxofonistou Ludrou Novákem jsme někdy v roce 1986 dělali takovou tu bytovou nahrávku skladby Útěk – kam se poděla, to opravdu nevím. Jinak samozřejmě kluci z Našrotu, konkrétně Martha a bubeník Jouza si pár těch songů vybavujou, hrával jsem je v tehdejším našem hlavním stanu, v brodské hospodě U Hnáta, a taky na našich undergroundovejch sedáncích na Baráčku u řeky Šlapanky. Kupříkladu Martha si některý texty dodnes pamatuje líp než já. 

 

Prohrabování se vlastními dávnými archivy asi nebyla zrovna snadná záležitost. Chtělo se ti vůbec původně do toho?

Ze začátku ne. Bylo mi jasný, že se budu muset znovu písničky pořádně naučit, že se spousta z nich musí nazkoušet a nahrát s bigbítem, že se bude muset promejšlet aranžmá a zvuk. A že holt taky budu muset zacálovat studio. Přesto jsem si řekl, že do toho půjdu. Bylo mi líto, že některý z těch songů existujou jen na nějakejch mizernejch šumících kazetách, a navíc mě docela zajímalo, jak budou znít v tom folk-rockovým kabátě.    

 

Přineslo ti tohle pátraní a hledání i nějaké to překvapení? Třeba ve smyslu, žes narazil na něco, na co už jsi dávno zapomněl?

No, narazil jsem na to, že jsem u některejch skladeb zapomněl akordy. Mnohdy jsem opravdu hodně dlouho pátral, jak jsem tu či kterou věc vlastně hrál. A u něčeho to nevím dodneška.  

 

Neměl jsi tehdy ambice posunout se z hraní po hospodách někam dál? Dát se na „folk bluesovou“ cestu?

Asi třikrát jsem si polooficiálně zahrál v Liberci, což většinou organizovali známí a hrálo se pro známý. Pak jsem si brnknul dvakrát s Pepou Nosem na utajenejch koncertech po nějakejch chalupách… Ale ty asi myslíš hrát oficiálně – třeba po nějakejch folkovejch kolotočích, folkový Lipnici, prázdninách v Telči? To vůbec. Měl jsem vcelku oprávněnej pocit, že bych na to neměl. Navíc jsem byl (a jsem dodnes) děsnej trémista. Veřejně vystoupit? Děs a hrůza. Ale nalejt se v hospodě a hrábnout do strun, to bylo ono. To byl můj svět.

 

Bylo v „bědných časech“ lépe muzikantovi jako folkařovi než jako bigbíťákovi?

No… problémy s bolševickejma „orgánama“ měly asi obě subskupiny, i když každá z jinejch důvodů. Na bigbítu muselo Moc štvát úplně všechno – muzika importovaná ze Západu, navíc hodně hlasitá, nenáviděnej zvuk elektrický kytary, jednoduchý, ale štěpný texty, extravagantní úbory interpretů, dlouhý hára a ošoupaný džíny, na druhý straně ježoury, číra a roztrhaný kožený bundy. To všechno bylo tak okatě „nesocialistické“, že ani nebylo divu, že se rockeři imrvére dostávali do průserů. A folkaři zase štvali bolševika svými texty, zejména jejich sofistikovaností a skrytými dvojsmysly. Oni jim ti kulturní papaláši přímo nerozuměli, ale cítili z nich určitý nejasný ohrožení, anebo přinejmenším to, že si z nich jejich autor prostě dělá prdel.      

 

Interpreti mimo tehdejší oficiální scénu mívali čas od času problém se „státní mocí“. Potkalo tě v těch dobách taky něco takového?

Tak výslech na StB jsme v tý době absolvovali asi každej. Ale nemůžu říct, že to bylo kvůli muzice, bylo to kvůli účasti na nepovolenejch demonstracích. I když na Našrot se mě taky samozřejmě zeptali. Řekl jsem jim, že jsme se rozpadli. Což zrovna v tý době byla pravda. Jenomže asi za dva měsíce jsme se zase dali dohromady a vydrželo nám to spolu dalších 23 let. To by mě na tý posraný židli fakt v životě nenapadlo. 

© 2021 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.