Našrot byli u toho, když do Česka přicházelo hard core, a pomáhali mu zapustit v téhle zemi (co není jeho), kořeny. V devadesátkách křížili rockové žánry v dobově populární crossover. Jako jedni z prvních pustili do tvrdého big beatu etno hudbu. O jejich "radostném přitakávání životu" se vyprávějí bohatýrské ságy. Podle nich se neměli dožít ani tří let: dotáhli to na třicet. K nim si letos nadělili 3CD "Back To The Past", mocnou retrospektivu jejich existence, kterou předák souboru Hraboš s oblibou označuje za tragikomickou.
Kompilace je kolektivní dílo?
Musím se přiznat, že členové Našrotu si počínají v mnoha věcech okolo souboru liknavě. Sestavovat kompilaci z tolika alb sežere spoustu času, kterýho není nazbyt, neboli „no time Toulouse“, jak říkají Monty Pythoni. To neuděláš ani za půl dne, ani za tři dny. Musíš průběžně porovnávat, zvažovat, s lítostí říkat tohle ne. Navíc bylo třeba konat v rámci možností rychle. Tak jsem to sestavil sám, přičemž jsem chtěl, aby z každý desky, která nám kdy vyšla, byla na kompilaci minimálně jedna skladba. I základní kritéria výběru byly jasný – neměly by chybět věci, na který byl natočen klip, což bylo u nás jednoduchý, neb jsme jich natočili… tři. Potom léty prověřený věci, který zní běžně na našich koncertech. No a pak songy, který sice už nehrajeme, ale v historii skupiny v určitý čas hrály jistou roli.
Oblíbenou praxí při výročních edicích, best of albech apod. je opentlit základní kádr nahrávkami z demáčů, koncertů, pobočných projektů… má archiv Našrot co nabídnout?
Jistě. Na albu se mj. objeví songy z našeho prvního dema „Totálně našrot“ (1989), plus dvě skladby z koncertu z roku 2008, který vyšel pouze na DVD. A jako bonusy se tam vešly dvě úplně nový věci, natočený v roce 2018: „Dark East Mordor“ a „The Old Hobo“. Ta druhá, která vychází z Cream a blues, možná předznamenává další našroťácké směřování…
Když ses probíral vlastní minulostí, překvapilo tě něco?
Nic. Mám to docela dobře zmapovaný. Tedy kromě roku a půl v období 1991-92, kdy jsem se pohyboval v lihovém vesmíru.
30 let svádí k bilanci. Jaká byla vaše nejhvězdnější hodina?
Nejhvězdnější hodina… u kapely našeho typu je to vcelku pěkný oxymóron. No, řekněme, že sampler Rebelie z roku 1990, kterýho se prodalo nad 100 000 výlisků, byl slušným zviditelněním… Teda hlavně pro ty ostatní kapely, který se na něm objevily, pro nás moc ne. Dle kritik jsme byli z těch part na desce nejmíň stravitelný. Což zcela chápu. Hodně jsme si užívali ten první velkej festival Jam 96, kde jsme byli jednou ze tří českých kapel. A okolo nás Ministry, Iggy Pop, Dog Eat Dog, Frank Black, Bad Religion, Chumbawamba, Jesus Lizard atd. Na festivalu v Trutnově jsme si v roce 1997 zahráli před presidentem Havlem, a ten večer vystoupili i Faith No More. To bylo velmi pěkné. Album „The Mirror & The Mask“ (2000) se sice moc „hvězdně“ neprodávalo, ale já sám ho mám ze všech našroťáckejch nejradši… Prostě byly chvíle, kdy se o nás vědělo a psalo, my jsme ovšem těchto chvil nedokázali nijak využít, neb jsme marketingový nuly. Však jsem to na podzim někomu říkal v hospodě: „Našrot je skupina, která nikdy ničeho nechtěla dosáhnout. A taky ničeho nedosáhla. Takže by se dalo říci, že v tomto svém postoji zůstala dostatečně pevná.“
Nejnesmyslnější situace, do které se Našrot dostal.
Ono jich bylo samozřejmě víc, ale vzpomněl bych třeba koncert v Domažlicích někdy v půli devadesátek. Napřed mi vlastník klubu vytkl, že jsme hráli jen hodinu a půl a nikoli 4hodinovou zábavu „jak je u nás zvykem“, a na moje upozornění že jsme konali tak, jak bylo ve smlouvě, odpověděl, že „smlouvy jsou jen cáry papíru, který tady nečtem“. To hned dokázal tím, že mi nabízel o litr víc, než jak bylo psáno v „cáru papíru“. Vrcholné číslo si nechal nakonec: pochopitelně nám zapomněl sehnat nocleh, což bylo ve smlouvě, a tak narychlo někomu zavolal – a ten se nám postaral o přímo královský spaní… v místním bordelu. Červený lucerničky, no neber to, že jo? Akorát škoda, že z těch pokojů vyhnal ty holky…
Jaký artefakt by vás měl reprezentovat na USBčku zanechaném jako poselství příštím generacím (nebo na čem by se dnes měla takováhle poselství zachovávat). Písnička, deska, klip. A proč zrovna tahle, tenhle?
Když budu vybírat dle sebe, tak píseň „Going To Shamballah“, album „The Mirror & The Mask“, a klip? V době našeho rozhovoru je vytvářeno video ke skladbě „Dark East Mordor“, takže momentálně nevím. Ale pokud bych měl vybrat z těch tří minulých, nejspíš by to bylo Sucháčovo (režisér Zdeněk Suchý) ztvárnění songu „21 Reasons Why White Men Can´t Sing Rap“.
Devadesátá léta jste prožili takříkajíc "v první linii". Dnes slýcháváme slogan „zlatý devadesátky“. Jak tu dobu a tu nálepku po letech, se zkušeností někoho, kdo v tom spektáklu hrál, vnímáš?
Byla to kulturní a umělecká svoboda, o který se nám dneska už může jen zdát. Normalizace se k nám pomalu připlížila a nyní jako vrah číhá v houštinách.
Ondyno jsem se o vás s někým bavil, a on říkal: to je kapela, která začínala v undergroundu, a v podstatě se do něj vrátila. Myslíš, že ta charakteristika platí? (nebo alespoň částečně)
Ano, má to logiku. Na konci osmdesátek jsme hráli jen na podzemních akcích, protože na nějakej bolševickej glejt, opravňující tě k vystupování, jsme zvysoka srali. V 90. letech jsme už mohli koncertovat oficiálně, tož jsme tak činili – a že toho hraní byla spousta. Kluby se rodily jak houby po dešti, jezdili jsme od štace ke štaci. Ale i ostatní lidi z androše se rozutekli za tím, co chtěli za totáče dělat, a nebylo jim to umožněný. Provozovali kluby, hospody, knihkupectví, pořádaly festivaly, někdo podnikal, zakládal rodinu, někdo cestoval, nebo pracoval ve státních službách, a na underground nikdo neměl čas. Zbylo jen pár míst, kde se jakoby nic nezměnilo, pár akcí, který měly punc starejch dobrejch časů androše. Nebylo jich hodně, ale když nás někdo pozval, s radostí jsme přijeli. No, a po odcházení Havla, jak se všechno začalo znovu oklešťovat, a bejvalí fízlové a bolševici začali vystrkovat růžky, postupně vyvstala mezi bývalým lidem podzemí potřeba nějak se zase spojovat. Nutná sebeobrana. A je-li nás víc, nebudem se báti zmrda nic.
Nedovedli jsme si představit, že rock'n'roll budou hrát lidi i po sedmdesátce. Dnes je to už celkem normální: dovedete si představit sebe v té pozici?
No… Každej žánr má svý limity, a hardcore včetně crossoveru úplně ty nejtvrdší. Tenhle styl vyžaduje spoustu energie a dost bolí. Musíš ho hrát na 120%., a úplně se mu vydat napospas. Proto ho maj dělat lidi mezi dvaceti a cca pětatřiceti. Když seš patřičně divokej, tak maximálně do padesáti. Takže my už vlastně přesluhujem. Samozřejmě že budeme hrát pořád, protože muziku máme rádi, ale nejspíš něco… ne tak zničujícího. Třeba se vrátíme k hard rocku a blues, to lze hrát i ve velmi pokročilém věku.
(Nejbližší výroční koncerty Našrot s křtem výběrového alba: 17. 3. Havlíčkův Brod - klub Oko, 24. 3. Praha - Music club Vagon na Národní třídě)