Havlíčkobrodská hardcore-crossoverová skupina NAŠROT vznikla v březnu 1988 a letos tedy v tomto měsíci oslaví 30 let své existence. Při té příležitosti vydává „mohutnou“ kompilaci „Back To The Past“ – jedná se o 3CD, obsahující vybrané skladby datované od konce osmdesátých let až dodneška. Na podrobnosti okolo trojalba a oslav výročí jsem se zeptala zpěváka, kytaristy a skladatele Našrotu Petra „Hraboše“ Hrabalika.
Napřed taková vcelku obligátní otázka: když jste Našrot v tom roce 1988 zakládali, dokázali jste si představit, že ta skupina vydrží třicet let?
Samozřejmě, že nedokázali. Je ale třeba si uvědomit, že jen samotnej žánr měl tehdy něco přes třicet let, a Stouni a Olympic působili na scéně pětadvacet. Považovali jsme je za dědky, a teď si představ, že nám je dneska ještě víc než jim tehdy. A navíc oni dodneška pořád hrajou! Mě to vždycky připadalo nepochopitelný – jakože, aha, docházej jim prachy atakdále –, ale postupem doby jsem tomu začal rozumět. Ono je to hraní prostě pořád baví. Jako i nás.
V období let 1988-1989, tedy za „totáče“ jste to asi neměli jednoduché…
Bylo to prostě přehledně narýsovaný: tam jsou oni, rudý potentáti, a tady jsme my, svobodně uvažující jedinci. V undergroundu jsme se pohybovali už od první poloviny osmdesátek, a připadalo nám přirozený, že si žijeme po svým, čteme, posloucháme a hrajeme, co nás baví, a že voni nás pro to pruděj, perlustrujou, tahaj na výslechy, a někoho občas zavřou. Ale to byla jen naše deformace - v normální společnosti tohle samozřejmě přirozený není. Proto vůbec nerozumím tomu, že se po tom někomu může stejskat. Samozřejmě bejvalý kovaný bolševiky, estébáky a jejich přisluhovače chápu, ale těch přece není přes dva a půl miliónu. Co je to lidi, že pak jdou, a podobnejm figurám daj dokonce hlas ve volbách? Úplně jim chybí tolik zmiňovanej selskej rozum – protože proti komu se jejich volba nejvíc obrátí? Proti nim samotným.
Ale to jsem odbočil – v období 1988-1989 jsme jako Našrot oficiálně neexistovali, protože jsme neměli tzv. oprávnění k vystupování. Přehrávky, zřizovatele a tak. Tehdy totiž muzikanti, aby mohli veřejně hrát, museli mít vod bolševiků vystavenej glejt. To nás ale vůbec nezajímalo, protože na androšskejch akcích se koncertovat dalo, a navíc byl člověk mezi svejma. Občas sice přijeli cajti a chtěli vobčanky, ale to už byl takovej kolorit.
Když se v listopadu 1989 lámala doba, mělo to nějaký vliv na kapelu a její tvorbu?
Na tvorbu ani ne, repertoár byl stejnej a i nový songy byly psaný v podobným duchu. Změnil se spíš pocit ze samotnýho hraní – byl radostnější. Protože koncerty vlastně pořád organizovali ti samý androši, který jsme znali z totáče, a jelikož klubů bylo minimum, pořád se konaly po hospodách se sálem nebo venku. Ale hlavním kladem bylo prostě to, že na nich přestali prudit policajti a estébáci.
Přesto se ale později váš repertoár začal měnit, a také jste své skladby začali dělat v angličtině. Co vás k tomu vedlo?
Bylo tam několik impulsů. Zaprvé se začaly objevovat substyly, který nás vyloženě chytly – crossover, grunge, newyorský hardcore a podobný nářezový záležitosti. Ty byly nesmírně inspirativní. Navíc nás už po třech letech ty naše stále stejný rychlojízdy přestávaly bavit – nikam jsme se hudebně neposouvali. A třetím impulsem byla, díky našemu tehdejšímu manažérovi Žvatlovi, možnost zahrát si v zahraničí. Tehdy nám přišlo, že angličtina bude coby mezinárodní rockovej jazyk zcela přirozeným řešením. Jenže těch koncertů venku zas tak moc nebylo. Nicméně angličtina už nám nějak zůstala. On v nás zůstal i ten hardcore, jen jsme do něj ty různý inspirace tak nějak nechávali obtiskovat. Postupem doby tak došlo i na včlenění funku a orientální world music. Muzika Našrotu se tím pádem stala mnohem barevnější, eklektičtější. Na druhý straně je fakt, že ne všichni naši fanoušci to dokázali zkousnout. Takový alba „The Mirror & The Mask“ nebo „Psychorama“, který vyšly okolo millenia, se od repertoáru z roku 1990 liší totálně.
Předpokládám, že všechny zmíněné vlivy a inspirace budou ke slyšení i na 3CD „Back To The Past“. Podle jakých dalších kritérií jste skladby na kompilaci vybírali?
Není to výběr typu Greatest Hits, protože jako správná alternativní kapela žádný greatest hits nemáme. Je to spíše The Best Of, nicméně přesto jsme po těch známějších věcech museli sáhnout – bylo by divný, kdyby se tam neobjevila skladba, na kterou byl natočenej videoklip. Proto tam jsou všechny klipovky, což ale ten výběr nijak neovlivnilo – jednak by se tam stejně všechny octly, a navíc jsme ty klipy natočili za třicet let tři, což vskutku není mnoho. Potom tam jsou koncertama ošlehaný pecky, který hrajeme dodnes. Dále některý skladby kdysi u nás i u fanoušků zásadní, ale v současnosti v repertoáru chybějící. Plus dvě novinky.
Vida, dvě nové studiovky Našrotu. Jsou inspirovány nějakým supermoderním soundem, anebo jde spíše o tradiční věci? A jak dlouho vlastně Našrot ve studiu nenatáčel nějakou skladbu Našrotu?
Od posledního řadovýho alba „Rag(e)time“ uplynulo deset let, mezitím jsme ve studiu nahrávali leccos, ale poslední našrotovku tuším v roce 2012, šlo o nějaký demo. A co se týče těch současnejch novejch věcí, dalo by se říct slovy klasika, že jsme se opět „nepouštěli do žádnejch větších akcí“. I když… „Dark East Mordor“ je tvrdší členitá skladba se stopáží okolo sedmi minut, a v téhle době už by na ní měl být k dispozici videoklip, takže to větší akce vlastně je. Možná se dostanem i do český sekce Guinessovy knihy rekordů za nejdelší skladbu, na kterou bylo u nás natočený video. Zato song „The Old Hobo“ vychází z blues a kapely Cream, která působila před padesáti léty. Trošku blbý je to, že jsem obě skladby nazpívával s těma odvařenejma hlasivkama, ale nedalo se nic dělat. Tejden po studiu jsem šel na operaci.
To jsem slyšela, že jsi měl problémy s hlasivkami. Co se vlastně stalo?.
Když člověk třicet let řve hardcore a mlátí sebou u toho o podium, tak se to prostě někde musí projevit. A přitom to vzniklo banálně – koncertem zpívaným při nachlazení. Což jsem absolvoval nesčíslněkrát, a po dvou dnech pití čajů ten chrapot vždycky zmizel. Jenže tady ne. A mezitím byly další a další koncerty, a přes čtyři měsíce se to pořád zhoršovalo. Vůbec nikdo netušil čím to je, bral jsem nějaký hustý prášky, po kterejch mi málem slezly vlasy i nehty, ale pořád nic. Pak se zjistilo, že na hlasivkách vyrostl polyp. Operace byla nutná, nakonec ho upálili, bastarda.
A hlas je po operaci lepší?
Tak lepší než za vládce Polypa I. určitě, ale jinak… Zaprvé cítím, že má trochu jinou barvu. A navíc je zatím neusazenej, takovej… neposednej. Musím se ho naučit líp krotit.
Předpokládám, že k výročí proběhnou i nějaké koncerty, kde se bude album křtít. Které jsou nejbližší?
Poprvé se bude album polejvat nápojem na rodné hroudě, to znamená 17. 3. v Havlíčkově Brodě v klubu Oko, následně bude provedena polejvačka 24. 3. v Praze v MC Vagon na Národní třídě. No a pak Třebíč, Brno a další koncerty, v podstatě až do léta včetně festivalů.
Trochu mi to připadá, jako by se v případě tohoto 3CD mělo jednat o nějakou konečnou závěrečnou kompilaci, jakousi poslední kapitolu v historii Našrotu.
Můžeme to brát spíš jako takový symbolický rozloučení s cédéčkem, s nosičem jako takovým. Jeho čas se pomalu naplňuje. Prodeje rok od roku klesají, hudba se k lidem dostává jinýma cestama, přes streamovací služby, sociální sítě atakdále. V blízkým budoucnu už budou CD jen artiklem pro sběratele. Ale nechme bejt – v době neustálýho retra se pořád něco vrací, už delší čas zažíváme návrat vinylů, gramce jsou opět náhle in. I když, pravda, uznávám, že elpíčka mají mnohem větší kouzlo než céda, a dle mnohých i lepší sound.
A poslední kapitola Našrotu taky ještě nebyla napsána, hrát hodláme i nadále. Možná zase trochu změníme styl, možná už sebou nebudeme tak mlátit o podia. Ale budeme tu pořád. Zastavit nás může jen smrtka. Stejně jako ty Stouny. Protože stejně jako ty Stouny nás to pořád baví.