Havlíčkobrodský Našrot už na minulém albu naznačil, že se od tradičního hard coru posunuje do poněkud rozmanitějších ploch, nicméně ve srovnání s "The Guide To The Wild Years" (1998) je novinka "The Mirror & The Mask" zásadně odlišná a v souvislosti s historií kapely velká neznámá. Nyní již kvinteto si sice ponechalo nesmlouvavý tvrdý spodek, který doposud připomíná ryčnost hardcoreových ploch, nicméně na povrch namalovalo několik příjemných tahů, které ho zastihují jako kapelu neskonale rozmanitou, inklinující povšechně k tzv. crossoveru, konkrétně k funku.
Kapela působí na novince velice přirozeně, vyhraně a usměvavě. Po úvodní hardcoreové vypalovačce Life Is Elsewhere přichází kompromis v podobě Smile For The Camera, jenž jakoby měl udělat prostor pro další odlehčování. V tomto ohledu lze mluvit o chytré produkci, která si po celý zbytek alba (je na něm pouze deset skladeb včetně orchestrálně vyspělého bonusu It´s A Rhythm Generation, jakési radosti na samotný závěr, ve které se Našrot nadechuje ještě k odvážnějším krokům do budoucna) směřuje k orientálnímu podobenství v Arabian Magic Train (jde vlastně o další rozměr kolekce). V téhle skladbě kapela přiznává víru v možnost nápravy věcí, které svět pustil ze zřetele a přitom jsou pro existenci nezbytné. Ve slovní složce je oproti minulosti více naděje, nicméně chybí řešení, jež nahrazuje rezignované smíření se s osudem.
Našrot je na novince "The Mirror & The Mask" mladistvě tepající kapelou. Nemyslím, že mu to pomůže ke vztahu k divákům, nestane se žádaným artiklem (na to je příliš letitý). Nadále ovšem bude spolkem, který kamkoliv přijede, přesvědčí o svých kvalitách a tu a tam přidá skladbu navíc. Třeba předělávku I´m Free od The Who, jež na desce patří k těm, které oprašují kouzlo hard coru á la Našrot. A také kouzlo šedesátých let, jež z celku nenápadně dýchá.
Hodnocení: 6 / 7