Upřímně řečeno zpočátku jsem nevěděl, co si mám o novém našroťáckém albu "Psychorama" myslet. Když odhlédnu od hardcoreových kořenů Našrotu, jeví se mi jako solidní deska tzv. progressive rocku. Což je termín, kterým se označovala v sedmdesátých letech hudba King Crimson, o dekádu později třeba Queensryche, v devadesátých nejspíš Tool. Jenomže ouvej - ničemu z uvedeného se "Psychorama" nepodobá. Na stránkách vydavatele jsem pro hudbu Našrotu našel označení "crossover, mixující hardcore, grunge a ethno". S tím by se do jisté míry dalo souhlasit, i když s termínem "hardcore" bych asi trochu šetřil. Neboť pokud právě na hardcoreový základ Našrotu vzpomenu, dere se mi na mysl jediné: nové album byvších "řezníků z Vysočiny" je jakýsi zvláštní, nepříliš tvrdý a zároveň melodický bigbít s HC nemající nic společného. Jenomže ouvej podruhé - texty na desce jsou tím nejdrsnějším hácéčkem, co jsem v poslední době slyšel: jednou syrové až surové, jindy navozující atmosféru čehosi znepokojujícího, místy filosofující, vždy však temné a ponuré. Takže "škatulkářské" resumé asi opravdu končí u onoho obecného pojmu "crossover".
Album začíná výbornou dlouhou skladbou We´ll Never Die, která je fúzí rocku a orientální hudby. Výrazný "mrazící" klávesový riff, jakoby vyňatý z muziky k nějakému hodně patetickému ale depresivnímu filmu, se v ní potkává s etnickými bubínky a sférickým vokálem. Dvojka Demon In My Mind je naopak čistě rocková záležitost: post grunge s celkem jednoduchým popěvkovým refrénem. Neuchopitelný text mi nevím proč evokuje psychiatrickou léčebnu. Třeba to tak má být. Následující věc The Nightmare In Tanger je opět jakýmsi orientálním rapovaným hard rockem, v němž lze rozpoznat hudební stopy Faith No More, což doplňuje hodně paranoidní textová výbava. Písnička Pain Hunter mi připadá i přes krutý text (sado-maso končící smrtí) a tvrdý refrén z celého alba nejslabší. Kapela zvolila pro funk ve slokách celkem pomalé tempo, takže celý spodek zní těžce a uplácaně. Negativem je také přílišná délka skladby, v které se toho vlastně ani moc hudebně neděje.
U následující grunge skladby It´s My Homework ovšem zamrazí hned ze dvou důvodů: zaprvé je to její podivná hudební struktura, kdy se běsné vyvrcholení nenachází na konci ale vlastně uprostřed písničky. Sloky jsou proloženy smutným tónem violoncella, v refrénech hrají prim podkladové klávesy, které podmalovávají asi nejhustší text alba. A to je onen druhý důvod onoho "zamrazení" - text. Kdybych neslyšel, že jeho pisatel, frontman Hraboš, ho vyčetl v novinách, asi bych si myslel, že to má v hlavě hodně ujeté. Dvojnásobný (otcův a synův) incest s nezletilou členkou rodiny (dcerou-sestrou), vrcholící přípravou na odrovnání svého soka v lásce nožem (syn otce), to je fakticky případ pro psychiatra. Skladba Downtown pokračuje v ponurých rytmech - sloky stojí většinou na dvou tónech, ozve se trošku řevu v refrénech a "ledový dech kláves" v minimalistickém sólu. Celé to i s textem evokuje výpověď bezdomovce, který se s láhví chlastu potácí po sklobetonovém, vypulírovaném centru, jež obsadili banky a byznysmeni. Následující Runners With Death jakoby ještě více pokračovala v popisu jakýchsi zoufalých feťáků, žijících v polorozpadlém baráku. Text téměř kyberpunk, ale hudba je paradoxně zbavena všech nejnovějších výkřiků techniky - deklamovaný zlomený vokál, akustická kytara a cello - atmosférou je někde v sedmdesátých letech. Písnička stejně smutná jako It´s My Homework.
"Zeppelínárna" Whole Lotta Love ukazuje, že tady si Našroti celkem naběhli. Ač lze tuto coververzi brát jako žert, ač je v ní Hraboš spíše "morrisonovský" než "plantovský", ač je přearanžování základního hardrockového riffu do folkové podoby zajímavým nápadem, přesto se nemohu ubránit pocitu, že celé to bylo splácané hodně narychlo. A to je ještě nejlepší pasáží písně střední "arabská" část s dialogem vokálu a houslí, která s původní skladbou nemá vůbec nic společného. Ale - nelze jen vyhrávat. Pak konečně následuje oživení - v prostoru HC se totiž pohybuje devátá věc v pořadí, Looking Into Your Privacy, která hudebně trošku připomíná System Of A Down. Jednoduchá dupárna s melodickým pomalým refrénem - v tomto typu skladeb je Našrot asi nejvíce doma.
Ovšem hned další song War Or Peace & Love vrací soubor opět do vod onoho, řekněme, progresivního rocku. Skladba je koláží, v níž najdeme tvrdé kytary a etnické bubínky, a to celé ve spojení s hypnotickým rytmem a deklamativním opakováním stejných textových pasáží vyvolá opět příjemné mrazení v zádech. Zejména "filmové" klávesy v mezihře jsou tak temné, že téměř realisticky zobrazují slova písně, popisující hrůzy války. Závěrečný apendix v podobě minutovky We´ll Never Die (part ll) jakoby mimoděčně navazoval na předchozí skladbu - osamělá duše (nejspíše nějaké oběti války) bez cíle a směru bloudí chladným universem.
Album "Psychorama" přes různorodost hudebních stylů, které naň Našrot narouboval, působí celkem sevřeným dojmem. Není to jen textovým tématem, zaobírajícím se věcmi, jež opravdu nejsou k popukání, ale i celkovým zvukem, který všechny skladby spojuje. Bohužel střední tempo většiny z nich dává celé kolekci tak trochu nádech všednosti a někdy i utahanosti. A mnohdy to nezachrání ani celkem dobré hudební nápady. Jednotlivě skladby samy o sobě fungují, ale vloženy takto společně do jediné pizzy, její chuť příliš nezvýrazní.
Resumé celkové: v porovnání s minulým skvělým albem "The Mirror & The Mask", které (přestože co do hudebních stylů ještě rozevlátější) znělo mnohem živěji a nadupaněji, je na něj navazující "Psychorama" přece jenom o něco méně kvalitnější. A tak sypu jen sedm hvězd, ale jsou to hvězdy ve vesmíru pevně ukotvené a mající pevný povrch pod nohama. A ta půlka navíc je za skutečnost, že soubory tohoto typu ještě stále existují.
Hodnocení: 7 ½ / 10