rozhovor pro Rock report 3/2001
Hraboš si užívá života tvůrčí prací. Třináctým rokem vede originální brooklynsko-havlíčkobrodský band NAŠROT, kromě toho tu a tam básní a píše prózu v intencích jakéhosi bizarního "fiktivního realismu" (publikace Viděno Sudem a Mimo Sud). Kdysi se zbláznil do hard coru, posléze do acid jazzu, v současnosti se nejraději "toulá" marockým bazarem. Je jasné, že se tím vyvíjí zajímavým směrem i samotná hudební řeč jeho domovské kapely, čehož nejpádnějším důkazem je aktuální novinka The Mirror & The Mask. Nejčastěji spolu mluvíme o fotbale, protože jsme oba největšími tuzemskými fandy argentinské reprezentace, leč tentokrát bylo nutno pohovořit o muzice. Zvláště když stojí za to.
Maska (mírné mimikry)
Podařilo se vám natočit album, které neztrácí na tvrdosti a razanci, ale už se jím nedá šoupnout do kupříkladu hardcoreové škatulky?
Myslím si, že člověk neustále načmuchává nějaký nový vlivy a bylo by asi divný, kdyby to nemělo nějakej dopad na samotnou muziku. Jistě, tvrdost jsme zachovat každopádně chtěli a ty vnější vlivy jsme se snažili organicky zakomponovat do hudby už na předcházející desce. Tam to ale ještě byl spíš takový náznak s tím, že podstata byla hardcoreová. Na novém albu už je ta proporce vyvážená padesát na padesát. Nedá se prostě jet v jednom modelu celý roky tak, aby tě to pořád bavilo.
Léta běží, dech se krátí.
Já nevím, spíš je to chuť na něco jiného. Ze začátku jsme to pražili příšerně rychle a vono to vyčpí. Navíc jsme nikdy nebyli žádní nadpozemští instrumentalisté, ani jsme nebyli bůhvíjak invenční. Mně se třeba Dead Kennedy´s dodnes líběj a strašně rád si je poslechnu, ale když to hraješ, tak je to něco jinýho. A přitom jsme byli v době, kdy tahle HC-punková scéna byla in, v poměrně kvalitním laufu. Ale všechno se časem přežije, najednou se člověk nadchl pro ten novej americkej rock typu Faith No More, Red Hot Chili Peppers, cítil v tom takovej novej svěží závan. Proto jsme se vlastně po albu "Cornered Animal", který mám pro jeho stylovost hodně rád a který bylo takovým komplexním monolitem, čistým výliskem newyorského hard core, otevřeli i jinejm vlivům.
Pak přišla deska "The Guide To The Wild Years", která byla stylově vícerozměrnější.
Určitě, ale předcházelo jí období určitýho tápání. Jel jsem tehdy hodně v arabský muzice, ale zároveň nás všechny zasáh acid jazz. Tehdy jsem vůbec nechodil na rockový koncerty a úplně se zbláznil do tohodle stylu. Bylo to najazzlý, přitom to nádherně šlapalo a ti machři to přitom jakoby jen tak mimochodem elegantně vypouštěli z rukávu. Hlavně Freak Power, z těch jsem byl totálně hotovej. Pak jsme jednou jamovali na zkoušce. Martha začal slapovat a já do toho různě kvílel a scatoval a nebylo to špatný. A teď, jak to tam zamontovat? Pak jsem na kytaře objevil nějakej sympatickej maj-akord a všechno to dostalo jasnější kontury, takhle třeba vznikla písnička "Tequilla Under The Dark Sun", kluci pak udělali "Funky Town". "The Guide." bylo album, které nás představilo v novém světle - acid jazzík, tequilla, ploužák "Flashbacks", o kterém mi někdo řekl, že je jak od Metalliky, kterou já nikdy neposlouchal, coververze od Beatles, rap v "She´s The Right Girl".
Svítí ti v hlavě výstražné světýlko, když takhle třeskutě experimentuješ?
To jo, někdy mám obavu, aby to nesklouzlo někam, kde by to bylo trapný nebo příliš vyumělkovaný. Anebo prostě jasně cítíš, že to tam nejde. Kluci tam ale přidají svou instrumentaci a své nápady a tak se to očeše k dobru věci.
- a zrcadlo
Směr k albu "The Mirror & The Mask" byl tedy určen.
Hlavně skladbou "It´s A Rhythm Generation", která byla hozená někam úplně jinam. V rovnováze k ní, aby posluchače nevzal psotník, vznikla "Life Is Elsewhere". A konečně jsem tam nacpal tu Arábii. Ale, jak říkám, tvrdost a hutnost zůstala, živě to je docela hukot. Na desce to poněkud změkčují klávesy.
V recenzi jsem v tvém případě poněkud zpochybnil smysluplnost užívání angličtiny.
Tím jsi mě trochu pobavil, protože anglicky zpívám devět let. Proč potom angličtinu nezpochybňuješ třeba u -123 minut nebo u Monkey Business?
U nich mi přijde už samotná hudební podstata na angličtině neoddělitelně postavená. Hraboše si naopak umím představit, že by nám dokázal mnohé sdělit i v mateřštině.
Já se v mateřštině samozřejmě projevuji, ale spíš v poezii a v próze, zatímco v týhle muzice nás to spíš baví takhle. Připadá mi to normální, stejně jako mi normální připadá, že Mišík zpívá česky.
Na album jste zase jednou zařadili coververzi, tentokrát The Who a jejich "I´m Free".
Jednu předělávku dáváme na každou desku, vždycky spíš vybíráme šedesátý léta. The Who jsem vždycky toužil udělat, pak jsem slyšel nějakou koncertní verzi ze sedmdesátýho třetího a "I´m Free" - která je mimochodem z opery "Tommy" - mě nadchla. Trošičku jsme ji posunuli hardcoreovějším směrem s tím, že v závěru je použitý motiv z jiné skladby - "We´re Not Gonna Také It", taky z Tommyho.
Posílili jste sestavu.
Když jsme zabrousili na ten marockej bazar a do funky, tak jsme si pořád říkali, že by to nějak potřebovalo posílit rytmiku. A jednou přišel Jouza, zkouřenej po celonočním tahu, a přivedl - stejně zmaštěnýho - kámoše s bubínkem a povídá: "Hele, tady Dréza s námi bude hrát. Celou noc jsme hulili a rozuměli jsme si". Takhle jsme se tedy rozrostli.
Bude nějaké turné?
Spíš chaotické hraní, vždycky hrajeme zhruba patnáct štací na jaře, patnáct na podzim, mezitím nějaké festivaly.