Stává se, že pokud Mohamed nejde k hoře, hora dorajtuje k Mohamedovi. Neskutečné se v rozptylu jednoho měsíce stává dvakrát realitou. Kapela Našrot dorazila na jih Moravy, v listopadu se svým nehlučným „pořadem“, programem unplugged. HáCé bez elektrického proudu? To je skoro tak šokující představa jako koncert Sonic Youth při výpadku elektřiny.
Jakousi představu, co mě čeká, mám, přece jen kniha o souboru „od nich z Vysočiny“ obsahovala jako bonus i CD s jejich „vyklidněným“ hraním. To, že dorazili do Pivnice Na Sedmém schodu, zavdává k obavám, vejdeme-li se tam. Naštěstí i přes smrštěné prostory se místo pro mě i mou milou milou nachází a jsme do sálu vpuštěni.
Kapela po doladění svých nástrojů je připravena ukázat, co umí. Jsem překvapen, kolik lidí si našlo cestu Na Sedmý schod. Asi nejpočetnější lid, kterého jsem byl u Našrotu doposud svědkem. Již na počátku hraní je však upozorněno lídrem Našrotu, že „akusticky se bez proudu zkrátka hrát nedá, takže o neelektrický koncert se až tak moc jednat nebude.“ Úvodní písní je „I Want To Take You Away From Here". I přes obavy souboru i akustická verze sklízí aplaus a další vály jen potvrzují kvalitu hudebního materiálu. Chce se říci, že Našrot pokračují tam, kde Nirvana svou kariéru ukončila. Naštěstí dnes nejsme ve studiu MTV, proto se snad nemusíme obávat dalšího osudu Hrabošova... Pohledem na střádající se vrásky na tvářích hudebníků, poslechem předváděného materiálu nelze nevzpomenout i na Vláďu Mišíka, jehož některé Hrabošovy polohy evokují.
Poněvadž se ztrácí itinerář koncertní, skupina začíná v hraní improvizovat. Na návrhy publika o zahrání písně „Bastard" je slovy frontmana odpovězeno, že „by tato píseň zněla zajímavě, ale raději se o ni pokoušet nebudeme.“ (ani legendární kytary s nápisem Osada Whiski vidno nebylo).
Jsem v šoku podruhé, vidím, že lze trsat i na písně folkového ražení. Pár lidí se jde zavlnit před muzikanty, stage diving ovšem neočekávám, neboť pódium zde žádné není. První půle koncertu je ukončena písní Neila Younga (název jsem nezachytil a slova si již nepamatuji), neboť „my vždy končíme coververzí,“ jak pravil Hraboš.
Po občerstvovací přestávce pokračuje soubor Našrot v podobném duchu, anglické písně střídají ty v českém znění a jsem v šoku potřetí: mému doprovodu se hudební produkce líbí, ba co víc, bere Našroty na milost. Tak to tak vypadá, že s přibývajícími nehlučnými koncerty se kapela konečně dočká létajícího ženského prádla na trajektorii diváctvo-pódium. Texty, jež jsem znal pouze z textového vydání Bujarých výletů zaujaly převelmi – takový „Hej, chlapče" byl skvostný vál. Stejně tak „Zrcadla" (hudební odkaz na ZNC?). Ovšem „Hnijící královna" v soubouji dvou akustik byla snad zlatým hřebem večera.
To, co jsem nezažil na počátku devadesátých let, se objevuje i v roce 2012, v brněnské Sedmém schodu. Diváci nepouštějí mistry vyluzující zvuky z pódia, což má za příčinu, že přídavkem se stávají písně již odehraného repertoáru. Kouzlo improvizace nebo délka produkce? Děkovačka ve formě fernetu snad hudebníky potěšila.
Co říci závěrem? Docházím k přesvědčení, že pokud ne pan Mišík, potom alespoň bratři Nedvědi musí se o svůj fanklub obávat. Nebo jsem byl svědkem budoucího vítěze Porty? Každopádně Našroti dokázali, že nemají „olšové ruce", které je třeba k hraní HC. Z „nejlepší neperspektivní kapely" se stává banda nejvíce mediálně opomíjená.
P.S. Když už manažer děkuje za příchod na koncert /„Underground už není, co bejval"(?)/, děkuji já na oplátku za příjezd i poslech slyšeného....