Pár postřehů o kapele, která mě životem provází již přes patnáct let aneb jak mě skupina NAŠROT“ovlivňuje” život. Krátký přehled chtěného a prožitého. Neboli výjezdy na ne/konané akce skupiny “od nich z Vysočiny”.
Napadá mě, že by vůbec nejlepší bylo začít kapelou, která se v mém hledáčku zájmu nachází zřejmě nejdéle. Jedná se o "hlukomalebný soubor od nich z Vysočiny", který brázdí luhy české již od roku osmaosmdesátého, jedná se o kapelu havlbrodskou - kapelu Našrot.
Pozastavení první
Po poslechu jejich alba BrainInvestigator a Cornered animal se někdy v únor/březnu roku 97 rozhoduji navštívit jejich živou produkci v Kopřivnici. Lidi a odvoz domluveni, my se zjevujeme ve městě automobilů Tatra, dokonce i Noru nacházíme, ovšem hned u vchodu do baru jsme zpraženi slovy: "Našrot nedorazí..."
No jako aprílový vtip dobrý, ovšem ten je až za měsíc. Toto smrdí realitou.
Další valící se dobové zvraty a vkus autora těchto řádků zapříčiňuje uvadající zájem o toto těleso.
Pozastavení druhé - opětovně objevení
Stará láska nerezaví a po opětovném znovunalezení chuti poslechnout si, co chlapci "z Vysočiny" v tehdejších dobách hrají, probouzí zájem zhlédnout legendární HC divočáky. Marně však, řekl bych. Hafo vody v matce řek proteklo, rozuměj v Bečvě, a v roce 2007 mají chlapci z Brodu hrát na Špilberku na festivalu One world, ne na Špilberkách, ovšem ještě než je možné se dostatečně natěšit na jejich produkci, na stránkách „řezníků z Vysočiny“ se objevuje noticka, že koncert se nekoná, poněvadž nějaký agilní „mladík“ důchodového věku si stěžuje na případný kravál, takže opět nic...
Pozastavení třetí - konečně
Opět „poslední pravotočivá zatáčka před Vídní“, tentokráte rok 2009 a klub Metro:
Zdar, bro,
tak jsme v sobotu vyrazili na nesmrtelný band "od nich" z Vysočiny a nevěřili jsme s Evou vlastním očím... Nástup tohoto uskupení popularního hlavně mezi ochmelky, ochlasty a alkoholiky by mohl začít Hrabošovými slovy z prvního dlouhohrajícího alba Destructive Tour: „Teda nic mi do toho neni, ale kde jsou lidi...?“ Inu bro, nepočítám-li předkapelu hrající bigbítový blues (neplést si se slovem lues) a barovou obsluhu, bylo zde přítomno asi takových 14 lidí, kteří si toto představeni zaplatili... A jelikož to bylo za kilo, tak myslim, že si nikdo z vystupujících, ani majitelů baru moc nevydělal. Každopádně jejich jízda - hudební - byla bombastická a vřele doporučuji návštěvu jejich živého hraní. Ačkoliv Eva není nějakou fanynkou HC palby, byla nadmíru spokojena. Hraboš byl vtipný viz. start gigu, kdy někdo z temna baru zavolal na nastupující členy havlbrodské úderky "NAŠROT!" a Hraboš jim promptně odpověděl – "To již v podstatě jsme..." Následně se chopili náčiní, já půllitru a začal jsem pogovat zpoza stolu... Dalším hřebem byl skoro konec koncertu, kdy se do lokálu začali vtírat lidé z Meziplotů, které zpěvák zmerčil a slovy "Vidím, že přicházejí lidé, kteří netušili, že tu jsme, tak je potrestáme jedním undergroundovym songem..." odpálil poslední píseň večera. Holt jediný, kdo měl z "vostudy kabát chechtací", byl management klubu (absolutně nula plakátů po celém Brně a lidé, kteří si cestu na HB/HC band cestu nenašli. Howgh...
Pozastavení čtvrté
Čas kvapí, léto zimu mine a zjišťuji, že HC/HB soubor vystupuje v Plzni. Píše se rok 2009 a měsíc září. Počítám, že by nebylo od věci spojit příjemné s užitečným. Návštěva dočasně umístěné rodiny v blízkosti německých hranic, ve městě piva a k tomu místo jukeboxu živá produkce mé oblíbené kapely. Kór když ortodoxní styl umně prošpikovávají orientálními prvky, které někdy monotónní zvuk bandy zajímavě ozvláštňuje (i když i takové vály jako „Let´s go to show“, „Brain Investigator“ či „Lies“ jsou svou atmosférou ozajstně vydařené). Ovšem výlet se vším všudy se stává pouhopouhým snem. Opět se na tabuli vzkazů objevuje zpráva, že přes bicmenovu chorobu, soubor vyznávající „ušlechtilé traviny“ a tekutiny s přídomkem „alkoholické“ zase nevystoupí. Heslem se tedy stává nihilistické „když Našrot neuslyšíme, nezbývá než daný stav prožít na vlastní kůži a játra...“
Pozastavení páté - štěstí podruhé
Ani ne půl roku po očistné kúře ve městě, které má ve znaku velblouda, se objevuje zpráva, že oblíbení chalani mají na „západě“ (pořád ale v české kotlině) vystoupit podruhé, resp. se má jednat o repete tehdy neuskutečněné šou. Tentokráte s sebou beru přítelkyni a jako „groupies“ se taháme přes celou republiku, abych si konečně mohl společně s brudrem na hudbu našeho mládí zapogovat, v případě mého druha poprvé...
Taneční parket si bratrsky rozděluje na sektor A1 – ten ovládnu já, B1 si bere na paškál bratr. Už na zkoušce souboru vybalujeme své ne/taneční nářadíčko a začínáme se pohybovat dle hlukových stěn hudby, která v nás probouzí animální či pravěké instinkty hluboko pohřbené pod nánosem civilizačních svinstev. „Seru na to, nechám duši na place, kdo ví, kdy je opět uvidím naživo,“ říká brášin a do vyluzovaných tónů se vlníme jako dva plechy. Jsme ještě svědky, kdy jeden z návštěvníků koncertu nabízí zpěvákovi „chechtací cigaretku“, ale je hezké poznat, že kapela má v čele profesionála. „Na všechno dojde, všechno má svůj čas,“ odpovídá a chápe se mikrofonu. „Nabídkář“ si vyhledává prostor u repráků a vytuhuje. Po 20 minutách marně lapáme po dechu, ale frontman si svých „devadesát minut slávy“ užívá až nafest. Na konci koncertu ždímáme svá trika, hledáme své dechy a jsme šťastni, že jsme pro svá chátrající těla alespoň něco tělocvičných cviků udělali. Přítelkyně naše počínání kvituje slovy, že také kreace dlouho neviděla a že nám to slušelo. Potom ovšem nechápu, proč byla schována až někde vzadu a za sloupem...
Pozastavení šesté – nevstoupíš do stejné řeky?
Tentokráte se libé HC-krosouvrové tóny mají ozvat v blízkosti mého rodného města, tj. v Tonakově. Jelikož jsem svým ne/vkusem nakazil početnou družinu kolegů, punktujeme hromadný výlet do Sudet. Vypadá to, že snad po dlouhé době se na koncert Našrotu dostane více než obligátních 15 lidí. Jenže to, co prožívám permanentně s cílem vidět chlapce hrát na živo, se opětovně stává skutečností. Ještě den před odjezdem kontroluji stránky skupiny, na kterou se chystáme, a nestačím se divit. Koncert je, pro změnu, zrušen. Tentokráte je prý vina na novojičínské straně, jelikož nějaké hygienické nedostatky zapříčiňují, že je nemožno vystoupit. Snad to tedy tuny Sava vyřeší a časem se mi opět podaří zhlédnout libozvučný hluk na vlastní uši.