Čtveřice Našrot z Havlíčkova Brodu je na domácí rockové scéně pojmem třicet let. S jarem je oslaví speciálním turné a také k té příležitosti vydává reprezentativní výběrovou kompilaci "Back To The Past". Nejen o tom, proč by měli sami chuť ji vydat, jsme se bavili s frontmanem Petrem Hrabalikem, kterému ovšem nikdo neřekne jinak než Hraboš.
U Našrot je sympatické, že si dobře uvědomují, že časy jejich slávy a stovek návštěvníků na koncertech už dávno minuly, ale přesto na pódiu ani na moment nepůsobí jako mnoho jejich současníků znuděně a tak, že by hráli už jen ze setrvačnosti. Radost, s jakou pořád hrají, by se předstírala jen těžko.
Vedle Našrot jste známý i jako “bigbítový archivář”. Jak moc máte minulost vlastní kapely zmapovanou?
Docela jo. Já si průběžně dělal takovou historii po bodech, kdy jsem vycházel ze svých záznamníků, který jsem si pečlivě vedl. Ale s příchodem devadesátých let vypuklo bujaré veselí a třeba za rok 1991, což byl jeden velkej souvislej mejdan, záznamy prostě chybí. Musel jsem to zpětně dohledávat podle různých článků, fotografií a poznámek kapel, se kterými jsme hráli.
Oslavu 30 let jste si naplánovali sami, anebo to inicioval někdo jiný?
Sami. Nicméně nějak jsme se nemohli odhodlat, jak to celý pojmout. Mně bylo například líto různých nashromážděných a nepoužitých videozáznamů, takže mě napadlo udělat dokument, kde by bylo pár rozhovorů a kousky různých koncertů. Což by ale bylo náročné časově, produkčně i finančně. Navíc jsme si říkali, jestli by to vůbec někoho zajímalo, když už před sedmi lety vyšla knížka shrnující historii Našrotu. Ale pak jsme si uvědomili, že v diskografii máme řadový alba, koncerty, unplugged, reedici - a jediný, co chybí, je průřezová kompilace. A těch třicet let kapely k tomu úplně vybízelo.
Co jste na ní zařadili?
Chtěl jsem, aby ze všeho, co nám kdy vyšlo, byla na výběru aspoň jedna skladba. Takže nám to poněkud nabobtnalo na trojcédé. Zároveň bylo potřeba, aby to celý bylo “uposlouchatelný”. Takže jsem nechtěl udělat tu pitomost jako jiní a ty disky nacpat sedmdesáti minutama, ale držet se tradičního rozsahu “elpíčka” to znamená cca 45 minut.
Vybírala celá kapela?
Výběr jsem dělal já podle určitýho klíče. V prvé řadě jsem tam chtěl mít songy z videoklipů - což nebylo moc obtížné, protože jsme za třicet let natočili přesně tři. Potom rokama prověřený skladby, který stále hrajeme na koncertech. A pak i písně, které byly ve své době důležité, lidi je znali, ale časem se nám omrzely a náš vztah k nim ochladl. Plus dvě novinky, aby tam bylo zastoupení i ze současné tvorby. Tak tedy bude vypadat naše výběrovka s názvem "Back To The Past".
Zapracovala u toho výběru nostalgie? Jak ty svoje začátky s odstupem vnímáte?
Našrot jsme založili v březnu 1988 jako čistě hardcorovou kapelu. Nebyli jsme tehdy, ani podle vizáže, žádní punkáči, líbila se nám ale zběsilá rychlost Dead Kennedys, stejně jako živelnost The Who, a chtěli jsme řádit jako oni. Naše interní motto tehdy bylo: “Napřed je (diváky) decibelama zaženeme do kouta, a tam je pak budeme dobíjet těma kytarama...” (smích) Navíc jsme tehdy dost kalili, takže image byla jasná - drsní vagabundi v hnědejch koženejch bundách.
Co tehdejší obvyklý problém: povolení k hraní na základě tzv. přehrávek?
Od začátku jsme byli “kapela bez papírů” – tzn. že oficiálně jsme vlastně neexistovali. Což vycházelo ze stejnýho modelu, jako naše předchozí undergroundová kapela Křečový žíly. Někdo z androšů nás prostě pozval na akci, tak jsme jeli. Samozřejmě vždycky hrozilo, že přijedou policajti a rozeženou to, ale to hraní a setkání s kámošema za to riziko stálo. Do revoluce jsme za ten rok a půl takhle odehráli dvanáct koncertů. Naši výhodou bylo, že ačkoli jsme byli z Havlíčkova Brodu, já a bubeník Jouza jsme pracovali v Praze, takže jsme tu měli i spoustu známejch a spoustu kontaktů. Tudíž jsme v Praze hráli za tu relativně krátkou dobu asi čtyřikrát, což se jiným maloměstským kapelám podařilo jen výjimečně.
První neilegální vystoupení jste měli až v roce 1990?
Už před. V říjnu 1989 proběhla akce Punkeden, zaštítěná nejspíš SSM, kde snad poprvé mohly hrát i kapely bez papírů. Dozvěděl jsem se o ní v hospodě U Zpěváčků, nicméně pořadatelé vyžadovali aspoň nějaký demo. Tak jsme v HB tajně natočili kazetu „Totálně našrot“. Přišel jsem na tu agenturu, co to pořádala, a oni si to demo pustili. Ozval se děsivej rachot. Asi po deseti vteřinách ten kravál vypnuli a řekli: “Jo, to je dobrý, to berem.” A tak jsme se dostali na Punkeden (smích).
V roce 1990 se pak mnozí začali živit hraním a vydávat desky. Jak to bylo u vás?
My vůbec. Asi jsme měli v pajšlu toho undergroundu víc, než bylo potřeba. Hlavně jsme chlastali a koncertovali – a radostně, protože už nehrozilo, že akci vyberou policajti. Docela dlouhou dobu jsme ani nehráli za peníze, vlastně jen za pivo a benzín – navíc většinu koncertů dělali pořád ti samí androši, co předtím ty podzemní akce, takže jsme byli mezi svejma. Převládala euforie. Pak jsme natočili tři písničky pro sampler Rebelie, a bylo to úplně šílený.
Šílené proč?
Nahrávka zní šíleně, jelikož se to natáčelo odděleně po jednotlivých nástrojích, na což nikdo z nás nebyl zvyklej. Jenže se toho prodalo asi sto dvacet tisíc kusů. Takže pak kapely jako Tři sestry, Plexis nebo i ten debilní Orlík, začaly vydávat vlastní alba. Což dávalo logiku - ty jejich písničky měly komerční potenciál, zpěvný refrény, který si lidi mohli „zabékat“ atd. Zatímco o nás psali, že jsme z té desky nejméně stravitelní. Komerční potenciál nula. Nám to ale bylo fuk. Pak ale začaly elpí vydávat i kapely typu Šanov, a kamarád Sáček, zasloužilej punker do nás ryl, že “když může mít desku Plexisovjanka, proč by ji nemohla mít i Našroťačka?” Zašel jsem tedy na label, kterej vydal Rebelii... Hele - ty tu historii chceš probrat celou? To bude děsně dlouhý...
Kdepak. Nicméně začátek devadesátek je fenomén. Jenže jak zpívali Michael ´s Uncle “ Pak do toho přišly drogy...” vy jste v tomto směru problém neměli?
U nás to byl chlast a tráva. Samozřejmě, že několikrát jsme se zduněli tak, že koncerty dopadly katastrofálně. Třeba v Kutný Hoře to za nás na podiu dohrávali nějací vojáci-záklaďáci, v Praze na Sedmičce jsme byli pro neschopnost a pády do aparatury odvoláni z podia... Ale s tvrdýma drogama jsme problémy neměli. Jo, v půli devadesátek jsme s kámošem Komínem jeli v tripech, abysme si, jak jsme tehdy říkali, “hlavu osvěžili novejma obrázkama”.
A co váš přerod, kdy jste se z hardcorové kapely stali crossoverovou? Co vás k tomu vedlo?
Po třech letech nás už ty rychlý minutovky a dvouminutovky přestávaly bavit. Měl jsem kámoše Trávu, pozdějšího DJ, a ten mě seznámil s muzikou kapely Faith No More. To mě dost chytlo, a hned jsem si našel další crossovery typu Red Hot Chili Peppers. Fascinovalo mě to spojení tvrdých kytar a rapu. Do toho se rozjel grunge, takže tu byla najednou spousta nových impulsů. Navíc náš tehdejší manažer Žvatla měl tehdy kontakty ven a tak jsme začali jezdit hrát do Rakouska a do Švýcarska. V tom čase jsem přešel z českýho zpívání na angličtinu, byť jsem v ní nebyl přímo vzdělán. Jenže zároveň sem přijel kamarád z Kanady – zmíněný Komín - a ten mi pomáhal s korekturama.
Našrot mají léta stabilní a stejnou sestavu; jedinou změnou bylo to, že jste se po počátečních letech rozrostli z tria na kvarteto. To se stalo jak?
Potom, co jsem v roce 1991 začal zpívat anglicky, byly nový skladby stále komplikovanější, se spoustou změn a technických pasáží. A ačkoli jsem ty základy nosil většinou já, stále víc mi dělalo potíže je zahrát. Nadto jsem měl tehdy “chlastací období”, takže jsem dost kašlal i na kytaru. A basák Martha to vycítil a nabídl mi, že zná dobrýho kytaristu. Pak jsme točili demo s novým materiálem pro Švýcarsko, a on přivedl Ceemka. A ten dokázal ty moje věci zahrát stokrát líp, než jak jsem je hrál já. Tak jsem se rozhodl, že budu jen zpívat - aspoň jsem mohl po podiu víc lítat a bláznit, což mě bavilo.
O pár let později jste také byli, spolu se Slut, českými průkopníky spojení tvrdého rocku s world music...
My jsme v tom crossoveru, navíc s novým, technicky zdatným kytaristou, už vůbec neměli problém začleňovat do tvorby nový prvky, který se nám líbily. Objevil se acid-jazz, začali jsme tam cpát funky. Už od inovovaný verze Kashmiru dua Page & Plant mě braly tvrdý kytary a orientální melodika: v tom mě podporoval kamarád Fosgen, jenž mě zásoboval kazetama s world music. A tak vznikla skladba Going to Shamballah a já se těšil, jak zas všechny překvapíme – „orientálním HC“. Jenže než jsme ji nazkoušeli, tak jsme měli v Roxy koncert k výročí deseti let, a byli tam i kamarádi ze Slut, se kterýma jsme tehdy hodně hráli - a oni si tam vystřihli bez varování A Trip To Marrakech. To jsem čuměl, jak nás nevědomky předběhli. No, ale vzápětí jsme natočili alba „The Mirror € The Mask“ a „Psychorama“, a tam je toho orientálního HC přehršle.
Jak je na tom Našrot dnes?
Po nástupu taneční scény začali ubývat lidi na koncertech, a postupně ubývalo i koncertů. Od roku 2010 hrajeme i vystoupení unplugged. Koupil jsem si elektroakustickou španělku, Ceemek taky, Martha si pořídil elektrickej kontrabas, Jouza paličky ze špejlí... A začalo nás to bavit, takže tak pětkrát ročně si to vždycky dáme, i když těch elektrických koncertů je samozřejmě pořád o dost víc. I unplugged nahrávku jsme už pořídili. Navíc vsedě se líp zpívá, než když sebou člověk tříská o podium při elektrickým rachotu – tam ten hlas odchází mnohem dřív. Mimochodem zrovna nedávno jsem musel na operaci hlasivek. Inu, únava materiálu.
K oslavě výročí máte nejen křest zmíněné “bestofky”, ale i turné. Jak bude probíhat?
Křest nebude jeden. Tentokrát jsme se dohodli, že “něčím polévat” ji budeme na každém z těch koncertů turné – první proběhnou v Havl. Brodě 17.3. a Praze ve Vagonu 24.3. Jinak to ale budou víceméně standardní koncerty se začleněním nových skladeb. Co taky jinýho můžeš vod starejch prďolů čekat, že?