Havlíčkův Brod – Když se řekne Našrot, většina lidí si okamžitě vzpomene na dnes již legendární havlíčkobrodskou skupinu. Ta byla v mnoha případech známější svými alkoholovými a drogovými excesy než tvrdou hardcorovou hudbou, která se postupem času proměnila na styl HC-crossover. Přesto byla po festivalu JAM 96 v jednom hudebním periodiku označena jako světová kapela a mnoho lidí dodnes tvrdí, že kdyby její členové nebyli tak laxní, nekašlali na fanoušky a netrpěli organizační anarchií, mohla to dotáhnout mnohem dál. O tom všem a mnohem více jsem mluvil se zakládajícím členem a frontmanem Našrotu Petrem „Hrabošem“ Hrabalikem.
Jak kapela vůbec vznikla?
Našrot byl založen v březnu 1988 v restauraci hotelu Černý orel v Havlíčkově Brodě. Začínali jsme ve třech: Jiří „Martha“ Dvořák, Josef „Jouza“ Bárta a já. Znali jsme se už z dřívějška – v polovině osmdesátek jsme hráli v místních undergroundových kapelách Maama, Gumovej Knedlík a Křečový Žíly, a scházeli se v hospodě U Hnáta. V roce 1992 se připojil ještě Tomáš „Ceemek“ Hájek. Od tý doby hrajeme v nezměněný sestavě.
Vím, že největší roli hrála kapela Křečový Žíly, že?
Přesně tak. Tam jsme se všichni potkali, což bylo období 1984-1985. Hráli jsme takzvaně bez papírů, tzn. neměli jsme „oprávnění k vystupování“. Však se na nás brodský estébáci taky hodně zaměřovali. Přesto jsme zorganizovali několik podzemních koncertů – největší byl ten ze září ´85, kdy přijelo cca 250 androšů z celý republiky . My sami jsme hrávali po různejch hospodách a statcích, neoficiálně, vždy na pozvání. Poté nastalo období odchodů na vojnu.
A po vojně?
V hlavě se mi honila myšlenka na novou kapelu, která by vycházela ze spojení soundu Dead Kennedys a The Who. V březnu ´88 jsme seděli s Marthou ve zmíněným Černým orlu, tak jsem to na něj vypálil. Že se budem jmenovat Šrot, a bude to šíleně rychlá muzika. A on na to kejv. Když jsme si pak ťukali, zvolal, že si připijí na…na…na Šrot. A Našrot už nám zůstal. Pak jsme čekali na bubeníka Jouzu. Mezitím nás oslovili androši z Hořic, že chtějí, aby Křečový Žíly zahrály u nich na akci. Obvolali jsme ostatní „žiláky“, jenomže na první zkoušku kromě nás tří nikdo jinej nedorazil. A tak jsme to pojali už jako Našrot.
Kdy jste měli první koncert?
Udělali jsme dvě zkoušky - stihli jsme složit pár hodně rychlejch, minutovejch skladeb - a hned jeli na onu podzemní akci: konala se v květnu ´88. Sešli se na ní máničky a punks, a ten náš set trval asi dvanáct minut. Na pozdějších koncertech pak na nás pankáči koukali jak na zjevení a stěžovali si: „No co to je? Houně nám ukradly punk a hrajou ho třikrát rychlejc!“ Zásadní pro nás byl pražský punkový parník v říjnu 1988. Byl úplně narvanej - kromě nás tam rachotily kapely Tři sestry, Plexis a Wanastowi Vjecy. Po koncertě jsme si naprosto získali pražský publikum, navíc hodně lidí tam bylo mimopražskejch. Druhou zásadní akcí byl Punkeden v říjnu ´89 na pražským Žofíně, první HC-punk fest, kterej se u nás konal a na kterej přišlo asi dva tisíce lidí. Kvůli tomuhle festivalu vzniklo i naše první demo „Totálně našrot“.
Zajímavé…
Stihli jsme ho potajmu nahrát během tří hodin v brodským Klubu mládeže, což je kuriózní, protože se nacházel asi sto metrů od místní policejní stanice: fízlům jsme tak natočili demáč doslova pod nosem (smích). Kazetu jsem pak v Praze přinesl pořadatelce festu. Vrazila ji do magiče, načež se ozval šílenej rachot. Po deseti vteřinách kravál vypnula, pokejvala hlavou a řekla: „Jo, to je dobrý, to berem.“
Pak přišel listopad 1989. Co se po něm změnilo?
Mohli jsme hrát bez papírů. V tý době ještě nebyly žádný kluby, takže underground běžel dál, pořád jsme hráli víceméně po hospodách. V březnu 1991 jsme u labelu Monitor nahráli první album „Destructive Tour“, hodně mizernou desku. Nicméně tehdy nám dělal manažera ex-člen KŽ Žvatla, což je současný majitel brodskýho knihkupectví Petr Novotný, a díky němu jsme se podívali i ven. Rakousko, Švýcarsko, velkej sukces. Nikdo z tamního publika nečekal takovej nářez. Asi si mysleli, že jsme nějakej folklór, ejchuchu juchuchu.
Nějaké další zajímavé historky?
Například v pražským klubu Rock Café jsme vystupovali den před koncertem The Exploited a jejich členové se na nás přišli podívat. Po produkci jsme zamířili tradičně na bar, kde si mě odchytl jejich frontman a říkal mi, že se mu moc líbí hra našeho bubeníka, jestli by nebyl možnej přestup. Což jsem pochopitelně zamítl. Navíc jsem si myslel, že si dělá srandu. Ale po letech jsem zjistil, že v tý době Exploited skutečně hledali novýho bubeníka. Takže sorry, Jouzo (smích).
Hezký… Co bylo dál?
Tehdy začal hejbat rockovým světem crossover, takový ty skupiny typu Faith No More nebo Rage Against The Machine, občas tvrdý, občas funkový, využívající rapu jako výrazovýho prostředku. Současně přišel grunge s kapelama Nirvana a Pearl Jam, silnou HC-scénou se prezentoval New York – viz skupina Biohazard. Devadesátky byly v tomhle hodně inspirativní. No, a my se snažili tyhle vlivy, který nám konvenovaly, zabudovat do muziky Našrotu. Díky tomu jsme taky začali dělat anglicky texty. V roce 1993 jsme přešli pod label Popron a postupem času vznikly nový alba. Natočili jsme i videoklip, prezentovali se v televizi, měli spoustu koncertů po celý republice, jezdili na fesťáky - poprvé jsme si třeba zahráli na Trutnov Open Air, kde jsme pak vystupovali velmi často.
A pak přišel festival JAM 96, že?
To byl vrchol. Našrot stál na jednom pódiu s velkýma hvězdama světovýho rocku, jakými byli například Ministry, Iggy Pop, Bad Religion, Dog Eat Dog, Frank Black, Chumbawamba či Jesus Lizard, a nevedl si vůbec špatně. Jeden publicista nás pak vychválil v R&P, což zakončil větou: „Jo, jo, i v Čechách máme světový kapely“.
Nastal pro kapelu po JAMu ještě nějaký zásadní zlom?
Možná takovým zlomem bylo – dle mýho – naše nejlepší album „The Mirror & The Mask“ z roku 2000. Ač obsahuje pár hudebních a textovejch chyb, je to asi nejsofistikovanější deska, kterou jsme udělali: je tam tvrdý hácéčko, kytarový věci, hard rock, funk, orientální vlivy, prostě všechno. Však z alba dodnes hrajeme na koncertech čtyři songy. A další zlom přišel v roce 2010, kdy jsme začali dávat několik koncertů do roka formou unplugged.
Předpokládám, že dnešní koncerty se nedají srovnat s těmi před rokem 1989, že?
Rozdíly jsou. Platí ale třeba to, že kontakty, který kapela nasbírala v osmdesátých a na začátku devadesátých let, fungují dodnes. Kolem klubový muziky se pohybují pořád ti samí lidé. Navíc, my jsme vždycky pluli mimo mainstream, naší ambicí bylo si jen zahrát a zapařit. Marketing, promotion, kašpařiny v TV, vejvar – to nás nikdy moc nebralo a ani bysme to neuměli. Dalším podstatným rozdílem je taky fakt, že tě na koncertech nikdo neperzekuuje a nenahání tě policajti. I když vnímám, jak se tahle doba pomalu ale jistě zase přibližuje. Návrat totality nám zas dejchá na záda.
Kolik jste natočili desek?
Sedm řadovek, jeden koncert unplugged a jedno koncertní DVD, který se objevilo jako příloha knihy Totálně Našrot. A octli jsme se na spoustě kompilací, kupříkladu na soundracku k Zelenkovu filmu „Příběhy obyčejného šílenství“.
Nějaké nejbližší koncerty?
Mezi ty nejbližší patří například koncert v Praze v Modrý Vopici 12. května, pak Plzeň, Velké Meziříčí a 18. června hrajeme na náměstí v Brodě. To bude panečku rachot - a myslím, že tam bude hodně lidí, který to neskousnou a budou na nás pěkně nadávat. Což je v pořádku: protože když bigbít vůbec nikomu nevadí, není to bigbít, ale nějaká bezduchá, bezpohlavní srágora.