Našrot: Skoropravdy zrcadla a masky (Big Beng č.22, rok 2000)

Rozhovor pro Big Beng!  (22/2000)

Pětici nosičů v diskografii kapely završilo vydání čerstvého alba THE MIRROR & THE MASK. Havlíčkobrodský Našrot na něm dokončil vývojovou křivku. Odpoutal se ve velké míře od základního hard coru, kterým v první polovině devadesátých let na české scéně proslul, a povolil si hranice, ve kterých nyní působí. Zároveň tím načrtl nejenom představu o možné podobě agresivního stylu v novém tisíciletí, ale především si dopřál dosyta vlastní svobody. Coververzí skladby The Who, I´m Free, se vrátil do oblíbených šedesátých let a ještě jednou vyzval k zamyšlení zda šedesátá a devadesátá léta spolu nemají společného více, než se na první pohled zdá. Pro Našrot je pojítkem hledání svobody. Pakliže ji hnutí hippies v šesté desetiletce nenašlo, vypadá to, že Našrot byl v tomto ohledu úspěšnější.

"Stáli jsme před dvěma cestama, kterýma by se Našrot mohl ubírat. První byla cesta elektroniky, kdy bysme nabrali člověka se samply a dělali něco jako Ministry. Havlíčkův Brod je ale chudý a kapela neoplývá penězi, takže jsme se museli vydat druhou cestou. Znamenala zpreciznění soundu, nabalení dalších různých stylů, prokombinování s hard corem. I když na téhle desce se to nakombinovalo tolik, že se ten hard core začal trochu ztrácet. Někde samozřejmě je ve velké míře. Někde jsou ale skladby, kde hrají hlavní roli styly, kterýma jsme se nechali inspirovat," začal představovat novinku předák Našrotu, zpěvák Hraboš, jenž mi byl průvodcem i pro další okamžiky.

Když se dnes řekne hard core, má pro tebe tenhle termín stejný význam jako před léty, kdy Našrot začínal a od hard coru se odrážel?

Před pěti, deseti lety byl hard core styl sám o sobě. Každej takovej styl se ale časem vyčerpá, a aby neustrnul na místě, zákonitě s něčím musí začít fúzovat. Předchozí deska "The Guide To The Wild Years se od té nové diametrálně liší. Když si ale vezmeš ještě starší desku "Cornered Animal", ta byla od své následovnice taky diametrálně odlišná. Na "The Guide To The Wild Years" se začaly objevovat pomalejší a  lehčí skladby a byly tam náznaky melodií. Furt tam ale převládal "hardcore", kdežto na naší nový desce je pouze rovnocenným partnerem dalších hudebních proudů. Jestliže jsme si minulou deskou pootevřeli vrátka do jiných stylů, touhle jsme do nich vešli.

Kdy se tedy začal váš hard core vyčerpávat?

Když se dělalo album "Cornered Animal", to byl fakt monolit. Byla to nesmírně stylová deska a v tom HC nešlo pořádně rozeznat, která skladba je která. Byla to svazující záležitost, všechno bylo na jedno kopyto. Stejnej zvuk, podobný riffy, stejně utopenej zpěv. I když tu desku mám docela rád, dělat to takhle podobně by mě asi nebavilo. Začaly se dělat skladby na další desku a my zjistili, že jsou sice pořád dost tvrdý, ale že obsahují melodické pasáže a různý finesy. Tehdy jsem cítil, že kapela hledá novou cestou. A když holt nebyly prachy na elektronický hračičky, musela zvolit cestu fúze s jinými styly.

Jaká byla před nahráváním The Mirror & The Mask koncepce a do jaké míry se vám ji podařilo naplnit?

Koncepce nebyla žádná. My jsme písničky na novinku dělali pomalu. Funky Town je třeba z doby, kdy se točila předešlá deska. Protože naše kapela nikdy moc nezkoušela, dalo by se říct, že skladby vznikaly vlastně v průběhu skoro tří let. Musím se přiznat, že jsme měli do poslední chvíle jen sedm skladeb. Tři další se udělaly těsně před studiem.

Pro nové album je typický odlehčený zvuk. Jako byste se snažili vyhýbat "bolestivým hardcoreovým okamžikům", jakémusi volání o pomoc.

Když si vezmeš kytaru a baskytaru a poslechneš si je zvlášť, zjistíš, že jejich drive je na téhle desce daleko tvrdší než na desce předchozí. Jsou tu ale klávesy a dechy, které to hodí někam jinam. Na desce jsou i bubínky a ženský zpěv na konci jedné písničky.  To všechno může vést k dojmu, že je novinka odlehčená. Ale skladby, které měly být podle původních představ tvrdé, tvrdé jsou. Mám na mysli Life Is Elsewhere a I´m Free. V nich jsou jenom basa, kytara a bicí. Se zbytkem jsme si hráli.

K osunu došlo i v textech. Na minulém albu byla markantní beznaděj, zatímco na téhle desce texty hledají cestu jakoby k lepšímu životu.

Na minulé desce je popis situace, konstatování faktu, takhle ten svět prostě vidíme a basta. Což samozřejmě nic neřeší, jenom ukazuje věci, jaké jsou. Na téhle desce je to také, ale v některých skladbách je touha ze špatných věcí uniknout, případně změnit sebe sama i své okolí. To jsou ty písně, kde se zpívá o určité cestě. Mám totiž dojem, že svět přestává fungovat a ač se nám média, politici a kdekdo snaží tvrdit, že současnost disponuje nepřeběrným počtem možností, jak si život zařídit, jak žít svobodně, myslím, že se paradoxně tento počet možností naopak zužuje. Proto ty navážky do médií, proto píseň o okupovaném městě, o vyvraždění vesnice, o cestě, o úniku kamkoliv, třeba i pomocí látek, způsobujících změněné stavy vědomí, o snu.

Jasně že ty látky tam hrají roli úniku, o kterém jsi mluvil, ale druhou cestou je podle tvých textů láska.

Název desky, Zrcadlo a maska, je od argentinského spisovatele Borghese. Podívej se na obal alba. Zrcadlo a maska jsou lidské věci. Zrcadlo je něco, co jako by ukazuje pravdu, ale ve skutečnosti ji neukazuje, protože věci, které stojí nalevo jsou v něm napravo. Je to taková skoropravda. Maska něco zakrývá, halí. Protože jsou na desce hudební motivy z Arabského světa, myslel jsem, že by bylo dobrý dát na obal poušť jako představitele přírody - nekonečného universa a na ní zrcadlo a masku umístit. Ty dvě věci na obalu vystupují do popředí, jsou dominantní. Když si ale uvědomíš tu velikost pouště, jsou oba předměty nicotné. Pouštní vítr je za chvíli zavane pískem. Oba předměty odrážejí archetyp lidskýho konání. Pro kosmos nic neznamenají. Celá ta deska je o fikci, klamu, o tom, že věci nejsou tím, čím se zdají být.

Na desce je coververze skladby The Who, I´m Free, což je písnička ze šedesátých let. V minulosti jste rovněž sahali k předělávkám ze šedesátých let. Udělali jste The Doors, The Beatles a Jimiho Hendrixe. Proč jste v té desetiletce zůstali i pro toto album?

Tentokrát nešlo o šedesátá léta, ale především o The Who, přál jsem si nějakou jejich skladbu udělat už dávno. Cítím, že v jejich muzice je ještě něco navíc, je tam ten běs. Když se jejich skladba přehraje normálně, zjistíš, že to není ono. Slyšel jsem coververze od The Who v nejrůznějších provedeních a musím se přiznat, že se mi líbila jediná. W.A.S.P. - The Real Me. Ta kapela snad nikdy nic kloudnýho neudělala, ale tohle se jí mimořádně povedlo. Já tuhle skladbu vždycky toužil udělat, ale oni to dřív stihli bastardi z W.A.S.P. a udělali ji skvěle. Nakonec jsem se rozhodl pro I´m Free, kratičký úsek z rockové opery "Tommy". Zopakovali jsme sloku, přidělali sólo a myslím, že se to povedlo. Na koncertech se lidem líbí. V šedesátých letech se hrály pěkné písničky, proto se k nim neustále obracím. Blízkost šedesátých a sedmdesátých let vidím v tom neustálém hledání a experimentovaní. Dělo a děje se něco nového, i když se změnila technologie a forma toho, jakým způsobem jde to nové dopředu. V sedmdesátých letech se žilo ze šedesátých a osmdesátý byly hrozný.

Trochu to souvisí s texty na nové desce. V šedesátých letech chtěli mladí lidé zastavit chaos a nespravedlnost světa. Tenkrát se to nepovedlo. Dnes jsou snahy podobné. Máš pocit, že na přelomu tisíciletí je naděje zachránit svět větší? Zmiňuješ se o tom vlastně i v textech na nové desce.

Myslím, že stav, který již nastal, je nezvratitelný. Jde spíše o to jej nějakýma cestama zpomalit. Lidem moc nevěřím. Přibývá jich, mají čím dál užší životní prostor, úží se i jejich prostor pro rozhodování o svém vlastním životě, zmenšuje se jejich svoboda a to ještě do pár let přijdou kompletně o svý soukromí. Jenomže si za to můžou sami. Je tu pár idealistů, co se snaží o záchranu, ale stejně je nikdo neposlouchá. Já už trochu rezignoval na naději, že dojde k duchovní obrodě. Nedojde.

Co je tedy na konci?

Bude to pozvolné. Lidi pomalu zjistí, že se tu nedá žít. A pak? Jsou dvě cesty. Buď se dohodnou a řeknou si, že to společně udělají tak, aby se věci vrátily alespoň částečně do životního normálu, anebo. Nevím. Tak daleko člověk nevidí. Není to záležitost dvaceti, padesáti let. Je to záležitost dlouhodobá.

Mluvil jsi o duchovní obrodě. Je kolem tebe duchovní model, který je ti blízký?

Existuje plno modelů, ve kterých je řada věcí dobrá a řada ne. Vymysleli je lidé, a jak víš, člověk je tvor omylný. Líbí se mi něco na buddhismu, líbí se mi něco na primitivních kulturách, který jsou spojený s přírodou. Jenomže dnes už se nedá žít systémem jedna duše, jedno tělo. V civilizaci, kterou jsme vybudovali, se to vylučuje.

© 2018 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.