Našrot: rozhovor pro Rock & Pop 1/2001

Přestože už minulé album The Guide To The Wild Years ledacos naznačilo, novinka znamená definitivní odklon od jednoznačně hardcorového výrazu. Leckdo pro to bude mít prosté vysvětlení: stárnete . Ale jak je tomu ve skutečnosti?

Našrot je kapela, která se snaží neustrnout na jednom místě, ale neustále se vyvíjet, jít dopředu. Všichni načmucháváme různé hudební styly a je jasný, že se to pak v tvorbě musí objevit. Snažili jsme se o to v malé míře už na předchozím albu The Guide ., ale ona hardcorová složka výrazně převažovala. U The Mirror & The Mask mi připadá, že se onen vzájemný poměr mezi ´hardcorem´ a ostatními vlivy vyrovnal. Ono je to možná i těmi dalšími nástroji, který na desce zazní - klávesy, bubínky, housle, saxofon a v jedné písni se dokonce objeví i ženský vokál. Chtěli jsme prostě to album obarvit, aby byl jeho posluchač od začátku až do konce neustále něčím překvapovanej, aby disk po pár písničkách nevypnul se slovy: ´Na to seru, to bude až do konce pořád to samý!´ A taky jsme si tím pro sebe zároveň vytvořili další svobodný prostor do budoucna. Samozřejmě koncert, to je úplně jiná záležitost - tady ty skladby hrajeme normálně na syrovo, takže když si posluchač bude chtít pořádně zařádit a zapařit, ať klidně přijde, svoji dávku HC zaručeně dostane.

Když jsme spolu mluvili před třemi lety u příležitosti vydání The Guide ., mj. jsi prohlásil: "Na další desce může bejt třeba i blues . a bude to čím dál větší crossover." Cítíš, že se tahle představa splnila?

Rozhodně. Je to sice moje otřepaná fráze, ale skutečně - jestli jsme si minulou deskou otevřeli vrátka k jinejm hudebním stylům, touhle jsme do nich vstoupili.

Na to blues - myslím v nějaké tradičnější podobě - ale nějak nedošlo .

Tehdy jsem to myslel jenom jako příklad, ale co není, může být. Až na novice Drézu máme ať už s hraním nebo jen posloucháním blues svý zkušenosti. A navíc máme blues rádi.

Zato funkových momentů je na albu docela hodně. Kdo je do muziky Našrotu nejvíc propašovává?

Co vím, tak jednoznačný funk se objevuje jenom ve Funky Town a zčásti taky ve Smile For The Camera, ale je fakt, že onen funkový kytarový background je občas slyšet i u jiných skladeb. Myslím, že zájem o tento způsob hry na kytaru přišel asi před devíti lety, kdy jsme začali poslouchat Red Hot Chili Peppers. Tehdy se taky začal trochu měnit náš styl - z onoho ultra rychlýho HC typu Dead Kennedy´s jsme přešli na pomalejší hutnější skladby s křičeným nebo odříkávaným vokálem ála Faith No More. Na první desce tohoto období, Brain Investigator (1993), se funková kytara ozvala krátce ve dvou skladbách a od tý doby se její četnost neustále zvyšovala. A kdo ji tam nejvíc cpe? To vždycky vyplyne ze skladby samotné, tak jak je napsaná, kupříkladu u Funky Town a Smile For The Camera dělali hudební podklad Martha s Ceemkem.

Hned v několika písních se objevuje silná inspirace orientální - arabskou i dálněvýchodní - hudbou. Odráží se v tom tvoje obliba různých etnických záležitostí? A proč zrovna Orient, a ne třeba latina nebo ´afro´?

Ale vždyť ta latina se objevuje ve skladbě It´s A Rhythm Generation! Já byl tehdy vyprovokovanej klukama tím, že udělali Funky Town, a přines jsem něco, o čem jsem byl přesvědčenej, že zní jako Freak Power. Když jsem jim to zahrál, řekli, že je to spíš jako Santana. A co se týče tý arabský hudby? Někdy v ´94 jsme hráli v klubu 007 a když jsme po koncertě stěhovali aparát, někdo tam pustil čerstvou novinku Page a Planta, tu fantastickou verzi skladby Kashmir s těma marockejma muzikantama a symfoňákem. Přestal jsem nosit, sednul si k bedně a jako očarovanej poslouchal. No, asi jsem byl taky trošku zčazenej. Já tu skladbu znal, líbila se mi, ale tohle bylo tak skvěle udělaný, že mě to odrovnalo. Od tý chvíle jsem začal shánět nahrávky všech možnejch výbojů arabský hudby ať už do rocku, elektroniky nebo do popu. Postupně jsem objevoval Transglobal Underground, Natachu Atlas, Musrata Ali Khana, Cheba Khaleda, Rachida Tahu a další. Jenomže v těch letech 1995-7 mě ani nenapadlo, že bych tyhle vlivy moh cpát do Našrotu. Pro nás to byla doba něčeho, co znělo jako NYC hardcore, což mám rád dodneška. Kapely jako Biohazard a tak. Větší šanci o začlenění do tvorby Našrotu měly spíš takový ty acid jazzový věci, protože to jsme poslouchali všichni. Dokonce si pamatuju, že v roce 1997 jsem chodil jenom na jazzový koncerty. O rok později mě konečně napadlo skloubit tu mou milou ´arábii´ s HC a jen tak pro sebe jsem si doma hrál věc, která později dostala jméno Going To Shamballah. Říkal jsem si - paráda, tohle tady nikdo nehraje a bum! Měli jsme společněj koncert s našima souputníkama Slut a voni si tam klidně a bez varování vypustěj Trip To Marrakech  (pozn. - teď přesně nevím jak se to jmenuje, když tak mi oprav ten název). To mě teda fakt nasralo! Já se tady jak blbec chystám, na to jak obohatím HC scénu novým prvkem a voni si mě takhle předběhnou! No vidíš, a nakonec se na desku dostaly ty věci s arabskými vlivy tři.

S těmi východními podněty souvisí ještě jedna věc. Ústřední motiv skladby Snowing In The Desert právě silně evokuje zeppelinovský Kashmir - je to jenom náhoda?

Není to náhoda. Ať uděláš jakoukoliv rockovou věc s arabskými motivy, vždycky ti bude evokovat Kashmir. Za prvý - pokud vím, bylo to první včlenění orientální hudby do rocku (pokud nepočítám Beatles, ovšem ti byli nadopovaní spíš Indií), a za druhý - ten model, kterej Zeppelini vymysleli, je tak geniální, že pokud to chceš udělat opravdu hutně a tak, aby ti běhal mráz po zádech, musíš prostě použít tenhle pomalej bonhamovskej těžkej rytmus s votevřenou hajtkou. V něm je ten základ. Ty ornamenty okolo už můžou bejt jakýkoliv.

Posloucháš hodně také elektronickou hudbu a v kapele, pokud vím, nejsi sám. Do těchto sfér vás na nové desce nelákalo nahlédnout?

Samozřejmě, že jo, i když to, co se za elektroniku obecně považuje, vlastně vůbec neposlouchám. Ale je fakt, že když slupneš ňáký bobule, dobře se na to trsá - to je taky pravej a jedinej účel, proč se tahle hudba dělá a opravdu to funguje skvěle. Z elektroniky mě zajímají jen věci hodně nápaditý jako třeba dělaj Chemical Brothers, Prodigy či Tlustoprd Slim, anebo to, co lze vztáhnout i na jakejkoli jinej hudební styl - fúzování. Každej ´čistej´hudební styl se časem vyčerpá a musí hledat další cesty, jak sám sebe udělat zajímavějším. A tou nejjednodušší věcí je prostě se propojit s jiným druhem hudby a tak může vzniknout něco novýho, co scénu oživí. A Našrot a elektronika? Naše možnosti jsou dost omezený, protože kapela svůj těžce vydělaný peníz neinvestuje do elektronickejch hračiček, nýbrž do zábavy - znáš to, víno, ženy, zpěv, hulendo grando a tak podobně.

Co vás vlastně vedlo k rozšíření léta stabilní sestavy o hráče na perkuse?

V lednu 2000 jsme měli hotovejch osm skladeb a přinejmenším u šesti z nich jsme měli pocit, že by potřebovaly dvojitou rytmiku. O měsíc později se ve zkušebně objevil náš bubeník Jouza přiměřeně zmaštěný a podpíraje stejně zmasakrovaného jedince s bubnem, řekl: ´Tak tenhle s náma bude hrát na ty bubínky. Včera jsme spolu pili a hulili až do rána a výborně jsme si rozuměli.´ Takže podotýkám: to byla naprosto svévolná, dobrodružná akce našeho bubeníka Jouzy! A od té doby s námi Dréza (tak se jmenoval onen mládenec) hraje.

Začátek úvodní skladby Life Is Elsewhere lehce připomíná Plastickou trhavinu z debutu Destructive Tour, případně Koziáše z téže desky. To byl záměr?

Ale vůbec ne. Každá naše deska začíná nějakým krátkým mluveným anebo zvukovým intrem a tady už prostě nebyl čas ani chuť něco vymýšlet, tak jsme Life Is Elsewhere i s tím hlukovým bordelem prostě vrazili na začátek. Koncerty touhle skladbou přes rok už stejně otvíráme, tak proč ne.

Před časem jsi řekl, že nechcete natáčet coververze kapel, ´se kterými nemůžete nic moc dělat´, čímž jsi vysvětloval, proč jste s Našrotem nikdy neudělali nějakou věc od tvých miláčků The Who. Tentokrát na ně ale došlo .

Zaplaťpánbů, že se mi podařilo najít I´m Free. Jedná se vlastně o krátký úsek z rock opery Tommy. Tak jsme zopakovali sloky, přidělali sólo, ale hlavně - ten konec jsme vzali z jinýho úseku opery, ze skladby We´re Not Gonna Take It a propojení vyšlo perfektně. Prostě to zní jako jedna skladba. Mám z ní radost nejen já, ale i lidi na koncertech. Tím, jak je jednoduchá, hardcorově zahraná, zabere vždycky a proto ji hrajeme jako přídavek.

Vaše desky měly už od dob druhého alba Brain Investigator určitý, byť třeba jen velmi volný, textový koncept. Má nějaký i The Mirror & The Mask?

To je složitý vysvětlování. Tak, jak ty skladby vznikaly, to vypadalo, že je nic nebude spojovat, ani textově natož hudebně. Ale nakonec se cosi začalo rýsovat. V skoro každý písničce je něco zdánlivýho, co nějakým způsobem ovlivňuje realitu, či dokonce funguje jako realita. V Life Is Elsewhere maník tak dlouho sjíždí TV krváky a drsný počítačový hry, až si obstará flintu a jde to zkusit, jak to vypadá naostro. Vůbec si neuvědomuje rozdíl, pro něj je to stejný vzrušení ze stejný hry, jenom obraz na monitoru je vo něco větší. Ve Smile For The Camera jde přímo o vytváření reality médii. Umělý reality, která se ovšem v historii objeví jako ta pravá. Dvě další věci jsou vlastně popsaný sny a halucinogenní vize. Kupříkladu Arabian Magic Train - to je čirá esence LSD. Takže jde vlastně o to, že věci, který vnímáme jako pravdivý, jsou vlastně jenom zdánlivě pravdivý, a že v tomhle podivném světě už ani nejsme schopni zjistit, co je realita a co už ne. A odtud taky pochází i název desky -  Zrcadlo a maska, což byl název knihy povídek Jorge Luis Borghese, která u nás vyšla v roce 1989. V těchto povídkách hrálo hlavní roli vše zvláštní, magické, fantastické, snové a fiktivní.

Věnuješ se také literární činnosti. Promítá se to nějak do psaní písňových textů, nebo to považuješ za naprosto rozdílné umělecké disciplíny?

Je to něco úplně jinýho. Když píšeš báseň, je to tvůj momentální prožitek, nebo stav vědomí, pocit, který obtiskuješ na papír, výron chaotických myšlenek, který vypovídaj o tom co se PRÁVĚ TEĎ v tobě odehrává. Když píšeš text k písničce, seš svázanej rytmem, melodií, musíš vážit každý slovo, trošku spekuluješ. Ale přesto můžou vzniknout nádherný věci. Takže báseň je o svobodě mysli, text o vcítění se do písně.

Tvoje literární výtvory jsou většinou ovlivněny skutečnými událostmi a prožitky. U textů tomu tak ale, možná až na výjimky, není - proč? Anebo se mýlím?

Chmm, o tom by se dalo polemizovat. Jak už jsem řekl, text je trochu jiný sdělení - verš musí být kratší, ale zároveň stejně hutný. Navíc i  tady hraje důležitou roli symbolika, jenom jí musíš nahustit do daleko menšího prostoru, takže je to spíš o sloganech. A co se týká mých vlastních prožitků? Jak už jsem řekl, některý texty jsou mý vlastní sny nebo vize. Hele, zajímavej příklad je třeba vznik There´s No Way. Kdysi dávno (před 6 léty?) jsem viděl otřesnej dokument z Bosny. Fakt krutej. Byl tam záběr na brečící ženu, jak drží v ruce fotku svý malý dcery a komentář stroze ohlašoval, že této ženě zastřelili její malou dcerku Jasminu. Okamžitě mě tehdy napadl verš, kterej jsem si poznamenal na papírek: ´před týdnem zastřelili Jasminu a byl to jen mžik, však já ji stále vidím, jak vchází do dvěří´, s tím, že ho později použiju. Ten papír jsem samozřejmě někam zabordelařil, však víš jak to chodí, a na celou věc zapomněl. Po šesti letech jsme asi půl roku hráli ve zkušebně jednu skladbu bez textu, jen tak ´svahilsky´ a jediný slova, který mi tam vylezly samy, byly v tom silně depresivním refrénu: ´there´s no reason, there´s no way, there´s no future, there´s nothing to say´. A pořád dokola. Já furt nemoh přijít na natolik smutnej text, kterej by korespondoval s tímhle temným refrénem, až jsem si vzpomněl na výjev z toho dokumentu. Pochopitelně, že papírek jsem už nenašel, ale ten verš jsem dal dohromady. A okolo něj dotvořil zbytek. Sice jsem chtěl nejdřív vyhodit tu Jasminu, poněvadž mi tam neštimovala rytmicky, ale pak jsem ji tam v rámci autenticity ponechal. Takže vznikla skladba There´s No Way, jako otisk jednoho krutýho lidskýho osudu. Je podle skutečný události, můj prožitek to není, ale ona událost mě silně ovlivnila.

Už několik let slibuješ sólovou, od tvorby Našrotu odlišnou desku. Vloni jsi konečně natočil několik slibně znějících demosnímků, ale od té doby je opět ticho po pěšině. Dotáhneš tuhle věc vůbec někdy do ´vítězného konce´?

Tohle je záležitost na delší dobu. Zatím byly natočeny narychlo asi čtyři věci a v ´šuplíku´ mám ještě asi deset kousků, který byly napsaný v letech 1992-97. Jsou to vesměs rockový věci, takový docela šlapavý. Možná, že zas tak dva fláky bych moh natočit příští rok. Tenhle jsem byl fakt zaneprázdněnej - dokončoval jsem TV seriál Bigbít, točil The Mirror & The Mask s Našrotem a psal druhej díl Viděno Sudem, knihu Mimo Sud (vyjde v prosinci). Člověk nemůže stihnout všechno. Takže tenhle svůj rock´n´rollovej projekt dávám prostě do klídku.

© 2018 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.