Media

Další akce

pá 31.05. / Havlíčkův Brod
Klub Oko
/ Cecek - oslava 40 let neboli "40 na krku fest", Hardcore večer, Našrot bude hrát v čase 22.00-23:00, dále vystoupí skupiny Nonsense (VelMez), Barricade (Kroměříž), Underside (Praha), Aggressive Tyrants (Světlá n.S.), Ejakulující kokos (HB/Brno)

Hraboš: "Kouzlo čtyř akordů", (nezkrácený) rozhovor o punku pro Respekt (duben 2012)

Punk ve zdejších krajích vstoupil do Kristových let - letos v únoru uplynulo 33 let od prvního oficiálního punkového koncertu U Zábranských v Praze. O počátcích punku v normalizačním Československu i o tom, proč i po více jak třiceti letech vzrušuje stále nové a nové generace, hovořil muzikant a publicista, člen souboru Našrot Petr „Hraboš“ Hrabalik , který s kolegy připravil výstavu o československém punku v Popmuseu v pražském Kaštanu.

Jak byste definoval pojem punk?

Rebelie, dekadence. Rebelie vůči zkostnatělým pořádkům, vůči mainstreamu, vyjadřovaná hlavně stylem oblékání a hudbou.

 

Rebelie proti čemu?

Zrod punku je spojován s Velkou Británií poloviny 70. let, kdy v zemi vrcholila ekonomická krize – to vyvolávalo mezi mládeží určitou naštvanost a vztek, což se potom zákonitě odrazilo i v kultuře. V hudbě byly tehdy na vrcholu hard rock a art rock s „namachrovanými“ a muzikantsky vyspělými rock stars. Tato nablýskanost a hudební komplikovanost nastupující generaci teenagerů nic neříkaly a začali se proti tomu bouřit – chtěli vrátit rock zpět k rokenrolu, k jednoduchosti a syrovosti, ke třem čtyřem akordům, přičemž autenticita byla důležitější než hráčská zručnost. A ruku v ruce s muzikou šla móda s jediným cílem – šokovat: ježoury a výhružný číra na hlavě, a na sobě veteš, tzn. barevný, špinavý a potrhaný hadry s plackami, řetězy, zavíracími špendlíky… Tak se zrodil nový styl společenského protestu – punk.

 

Punk začal prosakovat i do hranicemi víceméně uzavřeného normalizačního Československa. Jak?

Informací bylo málo a začátky byly spíše intuitivní; oproti Británii punk u nás nabral zpoždění asi dvou let. Impulzem a inspirací byly hlavně časáky, které sem někdo dovezl nebo příbuzným posílali lidi, co žili venku. Velkou roli sehrálo třeba západoněmecké Bravo, tehdy ještě tvrdej hudební magazín, kde se začaly objevovat články a fotky punkových kapel. Přes kontakty venku se sháněly první desky a nahrávky, které si lidi půjčovali, nebo se začaly objevovat na tenkrát nelegálních burzách... Svou roli sehrály i silně negativní články v československých časopisech Květy, Svět socialismu apod., díky nimž se mládež po punku začala pídit. Úplně první vysvětlující přednášku o punk rocku udělal v roce 1978 Josef „Zub“ Vlček v Divadle hudby v rámci Pražských jazzových dní.

 Jaké lidi punk zajímal?

Je zajímavé, že na rozdíl od Západu punk u nás neobjevila generace teenagerů, ale lidi z undergroundu kolem pěta- až osmadvaceti – „duchovní otec“ čs. punku Karel Habal, tehdy manažer kapely Classic Rock´n´roll Band a později první zpěvák Garáže, jeho kamarád Ivo Pospíšil, pak Mikuláš Chadima z Extempore, Mejla Hlavsa z Plastiků... Už jim lezl krkem zakonzervovaný, komplikovaný (a režimem povolený) jazz, art a hard rock. Kolem nich se pak motali hodně mladý kluci, kteří začali punk poslouchat a hrát.

 Od kdy se tedy datuje „zrod“ československého punku?

Za datum „zrodu“ se považuje koncert v sále U Zábranských v pražském Karlíně v únoru 1979, kde vystoupila kapela Extempore s komponovaným pořadem Zabijačka, a protože byl krátkej, v závěru přidala nazkoušený punkový pecky od Wire, Stranglers, Dr. Feelgood a Generation X, ale s českými texty. A publikum to přijalo s nadšením. Tady je ale důležitý říct, že u Extempore byl punk jenom jedním z mnoha vyjadřovacích prostředků – jako životní styl ho Chadima & spol. asi těžko mohli přijmout. To už byla záležitost mladší generace.

 Co tento nový trend pro tehdejší mladou generaci otevíral?

Mladý kluci, kteří touží založit kapelu, nejsou instrumentálně nijak zdatní, umějí pár akordů. Složitá a vyumělkovaná muzika je nemůže oslovit. Tak to bylo i s tehdejšími teenagerskými kapelami, které oslovila jednoduchost, syrovost… Punk zkrátka mohl hrát každej. Texty byly zpočátku víceméně o ničem, pár vyřvávaných sloganů. Nešlo o uměleckou výpověď, ale o hluk, o řežbu - vzít do ruky nástroj a vyřvat do okolí svůj vztek jazykem ulice.

 Jak na pankáče pohlížela státní moc?

On státní moci v tomhle trochu ujel vlak – nebezpečí totiž viděla hlavně v dlouhovlasejch máničkách. Zlom nastal až v roce 1983 štvavým článkem Nová vlna se starým obsahem neexistujícího redaktora Jana Krýzla v Tribuně, týdeníku ÚV KSČ. Tam Moc dala najevo, že půjde taky po příznivcích nové vlny, kam patřili samozřejmě i pankáči. Nutno ale podotknout, že článek měl nakonec kontraproduktivní charakter; lidi se o tenhle druh muziky začali zajímat ještě víc a v letech 1983-85 vznikla spousta polooficiálních nebo podzemních skupin, ať už v rámci nové vlny nebo undergroundu.

 Jak probíhaly restrikce vůči kapelám?

Kdokoli chtěl hrát, musel to mít oficiálně povolený. Kapela potřebovala mít zřizovatele, což byla ponejvíce nějaká buňka SSM nebo spolky spadající pod místní orgány KSČ (např. požárníci atd.). K likvidaci pak stačilo, když StB doporučila zřizovateli zrušení smlouvy nebo rozeslala oběžník na národní výbory s apelem na nepovolení koncertu. Ale vždycky se to nějak usmolilo, nebo se hrálo nelegálně.

Oproti formálnímu zákazu činnosti kapel se ale děly nezákonnosti, které postihovaly fanoušky a posluchače. Pankáči nebyli žádní svatoušci, ale často docházelo k vyprovokované šikaně ze strany VB, k perlustacím, k výslechům, občas to končilo obviněním z útoku na veřejného činitele a pár měsíci v kriminále. A ponižováním ze strany policie - máničkám se stříhaly vlasy, pankáčům číra.

 Jaký vztah mezi sebou měli pankáči a máničky?

Pankáči se ze začátku proti máničkám vymezovali, ale velice brzy zjistili, že je s nimi spojuje společný pocit ohrožení. Vidět to pak bylo na hudebních akcích zejména ve druhé polovině 80. let, kdy punkový kapely nejčastěji hrály na undergroundových akcích. Došlo zkrátka k takové symbióze.

 Jak je na tom punk dneska?

 Po svém nástupu na začátku 90.let se punk postupně - kromě několika velkejch hvězd (Tři sestry, Visací zámek) – opět stáhl do undergroundu. Ovšem po milleniu nastal punkovej boom, a to díky neopunkovým kapelám jako Offspring, Green Day apod. Zasáhl obrovský počet lidí, takže po metalu je to v současné době druhá největší rocková subkultura - ale je to víceméně módní záležitost. Mnohý kapely zjistily, že okruh lidí, který punk poslouchaj, je velký, takže by se na tom daly trhnout prachy. Bohužel se tak postavily do role těch, proti kterým byl původně punkový protest namířen. Systém tak vlastně včlenil punk do svých struktur: a udělal z něj hudební a módní byznys.

 Takže by se dalo říct, že punk v Kristových letech „zfotrovatěl“?

Ne, ne, pořád oslovuje mladý lidi a je to znovu rebelie, vlastně úplně stejný model; zase jde o kouzlo tří čtyř akordů. O ten hluk, dát o sobě vědět „teď jsme tady my“, ten model je stejný jako před třiceti lety. Jen už nejde o přesdržku, ale o zábavu, slávu a zlaťáčky.

© 2019 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.